Nehledíc na dobu, říkám slovy útěchy: Jsou příběhy, které jsou životem a životem je, příběhem mým. Kdo najde v životě poznatky duše, bude jako já.
Nirvána života, nirvána srdce (pracovní název)
Obě nirvány splývají v jednu a to takto:
Nadějí života nebyl člověk, ale ten, kdo pochopil, co pochopit má. Tímto poznává onu nirvánu. Kdy nirvána je stav duše, která soucítí se vším, jako jedno.
Po těchto slovech by lidé řekli: A k čemu nám to bude?
Však další lidé již chápou, že nirvána je postup života ke stvořiteli, a to takovým způsobem, že život je nirvánou. Pokud k tomuto fenoménu dojde, zůstane člověk stát jako u vytržení a říká si: Spím či bdím, přeci takto nemůže vypadat život? A nakonec mu dojde, že to, co zažívá je nirvánou života.
Nirvána života totiž není totožná s nirvánou toho, kdo nás poslal. To celé má nádech patosu, ohradil se poutník, má, přesto musím sdělit pravdu lidem o tom co zažívají, protože ne vždy je vše správně pochopeno.
V tomto příběhu, který zmíním se ukazuje, co může být nirvánou, že to vlastně nesouvisí se životem, ale je to život sám.
Příběh zní takto:
Na samém okraji života přebývá poustevník. Tento poustevník není poustevníkem života, ale poustevník duší, které k němu vzhlíželi. Tímto se oddělil od života a byl životem dalších. Tyto duše volaly: Nehleďte na mne, našla jsem. Nehledám, protože jsem a tetelí se radostí, blahem, že jsou.
Takto postupoval stvořitel, že dával lidem poznatky duší, a právě takto postupoval i onen poustevník, když říkal: Kdo jsem není důležité, je však důležité, kdo jste vy všichni, kdo ke mně chodíte. Chtěl bych vám dát co potřebujete, tedy mír v duši a pokoru, kterou sdílím se stvořitelem.
Tento příběh se nestal, přesto, že by se mohl stát. A lidé nepochopíc nic, jdou dále i bez příběhu. Kdy život je příběhem natolik vtíravým, že jej přijímají jako život svůj.
Tímto se loučím a přeji Vám hodně zdaru v nadcházejícím dni.
J.H.
