Vietnamská rodina vs. Česká rodina

Od úsvitu lidských dějin je rodina, bez ohledu na zemi a kulturu, základní stavební jednotkou naší společnosti. Ať již se narodíte poblíž jezera Ho Tay, na předměstí New Yorku nebo v ekvádorské džungli, rodina představuje první ucelený lidský systém vztahů, pravidel, rituálů a vzorců chování, který začnete poznávat. A i když je rodina systémem, který je společný celému lidstvu, v závislosti na dané kultuře nabývá tato jednotka různých tvarů, forem a specifik.

Když jsem se před třemi lety poprvé představoval rodině své vietnamské přítelkyně, byl jsem převelice nervózní.  Už tehdy jsem si byl vědom skutečnosti, že vietnamský pohled na vztah muže a ženy se od toho českého liší. Zatímco čeští rodiče na vstup svých ratolestí do partnerského života pohlíží značně liberálně, vietnamští rodičové jsou velice obezřetní.

Vzpomínám si na ten den, jakoby to bylo včera. Chladný březnový večer. Hustě pršelo. Usedli jsme ke společné večeři, kapr vyplněný houbami a spousta skvělé vietnamské zeleniny a bylinek. Taktně jsem odmítl příbor a poprosil o hůlky, kterými jsem byl zvyklý jíst díky svému zaujetí japonskou kulturou a japonskou kuchyní. Jídlo bylo naprosto výborné. Stejný úspěch slavil zelený čaj, k jehož pravidelnému pití mě přivedl můj dědeček.  S konverzací to bylo náročnější. Velmi jsem se styděl, že neumím vietnamsky. Tolik jsem chtěl sdělit své pocity, tolik jsem jim chtěl vyjádřit respekt za to, jak se vypracovali z ničeho a jaké hodnoty se snaží vštěpovat svým dětem a hlavně, tolik jsem jim chtěl říci, že je to s jejich neteří myslím naprosto vážně, že s ní chci strávit zbytek svého života, že udělám všechno pro to, abych se o ni dobře postaral, že ji nechci v žádném případě oddělit od vietnamské komunity a že jakákoliv kulturní úskalí jsou pro mne výzvou, nikoliv problémem. Tehdy jsem však musel používat jazyk český a nechat svou milovanou překládat. Jaký dojem jsem tehdy udělal, nedokáži říci.

Od té doby uplynuly již tři roky, rodinu své přítelkyně navštěvuji pravidelně a rovněž každoročně létám do Vietnamu. Vietnamsky hovořím stále mizerně, avšak začínám se snažit s tím něco dělat. Ačkoliv stále nerozumím spoustě zvyků, a někdy se jistě z pohledu mých vietnamských příbuzných chovám značně neobratně a úsměvně, z toho, jak funguje vietnamská rodina jsem již něco pochopil. A mohu porovnávat.

Naše euro-americká západní kultura je filozoficky zakotvená v judaismu a křesťanství. Zejména s příchodem Martina Luthera a protestantství začala být stále více akcentována vnitřní svoboda jedince a nezpochybnitelnost práva utvářet autonomní rozhodnutí. Jedinec tak jedná primárně v souladu s tím, co je dobré pro něj, zájem skupiny je na druhém místě.

Tvorbu vietnamského hodnotového systému významně ovlivnil velký čínský učenec a myslitel, Konfucius. Láska k učení, oddanost rodině, respekt ke starším a zachování dobrého jména jsou dodnes hluboce zakořeněny v srdcích vietnamského člověka. V rámci tohoto systému jedinec upřednostňuje zájmy své skupiny (rodiny…) před svými osobními zájmy. Rozhoduje se v zájmu „širšího dobra.“ Toto specifikum je společným jmenovatelem všech východoasijských a jihoasijských zemí.

Z této kulturní odlišnosti pak pramení spousta rozdílů v tom, jak české a vietnamské rodiny fungují.

Tak například, české rodiny společně již jen málokdy tráví čas u snídaně či večeře – každý se nají sám ve svém koutě nebo při sledování televize a jde si dále svou cestou. Rodinné návštěvy, kde se obvykle sejde pouze jedna rodina s druhou je záležitost na jedno odpoledne a bývají velice nudné, vztahy rodin totiž nebývají tak provázané natolik, aby spolu vůbec měly zájem trávit více času.

Společné snídaně a večeře vietnamských rodin oproti tomu působí jako balzám na duši. A živelná víkendová setkání, kdy se sjede 20 až 30 příbuzných z celého okolí, připraví se spousta chutných pokrmů, muži popíjí a hrají karty, zatímco ženy si o nich povídají za zavřenými dveřmi v kuchyni a do toho všude pobývají rozjařené děti … to se s českými návštěvami nedá vůbec srovnat.

A pak je tu samozřejmě mnohem hlubší dimenze. Česká rodina se obyčejně skládá z otce, matky, dětí a vzdáleněji prarodičů. Strýčkové, tety, bratranci a sestřenice jsou již vzdálenější. Rodina mého bratrance v Brně má dům hned vedle domu mých rodičů a já u něj v životě nebyl na návštěvě. A dříve mi to ani nepřipadlo nikterak zvláštní.

Vietnamská rodina je na rozdíl od té české mnohem širší a komplexnější. Spousta vzájemných vazeb, závazků a jasně definované role, kteří členové rodiny zaujímají. To vytváří velmi silné a pevné rodinné zázemí. Čeští rodiče jsou velmi neteční ohledně budoucnosti svých dětí. Jsou mnohem méně ochotni investovat do jejich vzdělávání, nezřídka je pro ně přijatelnější zaplatit dovolenou u moře v Chorvatsku než letní jazykový kurz angličtiny pro děti. Na druhou stranu od svých dětí ani tolik neočekávají – málokterý český rodič vůbec předpokládá, že se o něj na stáří děti postarají.

Vietnamské děti se naproti tomu mohou spolehnout na mnohem silnější zázemí, které je na jejich studijní a kariérní cestě bude podporovat. Není však zadarmo a je spojeno s jasnými očekáváními. Pokud tato očekávání potomek zklame, dostane se do velice nepříjemné životní situace. Pokud je slabší povahy, může pak mnohem snadněji sklouznout k hazardu, alkoholu nebo drogám.

Z mého úhlu pohledu není vietnamský rodinný model zdaleka ideální, je však celkově lepší, než ten český. Jako velkou slabinou českých rodin vnímám nedostatečnou podporu studijních a kariérních ambicí, neudržování vztahů se vzdálenějšími příbuznými a minimální společné trávení času. Vietnamské rodiny zase na druhou stranu od svých dětí často očekávají víc, než jsou vůbec schopny splnit a dávají jim velmi málo prostoru pro jejich vlastní přání, potřeby a seberealizaci. Děti pak jsou sice schopny splnit své studijní povinnosti, na druhou stranu to může ohrozit jejich duševní zdraví, což může vést až k nutnosti psychiatrické intervence a užívání psychofarmak (přímo ve Vietnamu znám několik takových případů.)

Jako ideální vnímám kombinaci obou modelů, kterou začínám spatřovat u mnoha vietnamských rodin žijících v ČR delší dobu, kdy na jednu stranu svým dětem dopřávají vyšší volnost a svobodu věnovat se svým koníčkům, zálibám a zvolit si svůj studijní směr, na druhou stranu jsou však stále vychováváni k úctě a respektu k rodičům, odpovědnosti a dalším tradičním hodnotám, kterých si sám velice vážím.