Na co si Vietnamci u Čechů ťukají na čelo

Češi jsou nerodinně založení flákači, kteří raději utrácí za blbosti než-li za vzdělání svých dětí a vůbec jim nezáleží na jejich budoucnosti. Aneb, co jste ještě o sobě nevěděli z pohledu vietnamské komunity ;-)

Při přípravě článku pro vietnamský server s titulem: “Na co si Češi u Vietnamců ťukají na čelo” mne napadlo, že bych mohl celou polemiku převrátit a rovněž se zamyslet nad tím, jaké rysy a charakteristiky Čechů jsou nepochopitelné pro Vietnamce. Jako u všech podobných článků jde pochopitelně o zobecnění – existují české rodiny, kteří se těmto charakteristikám vymykají a naopak vietnamské, které je splňují. Tak schválně – najdete se?

1 Dovolená v Chorvatsku spíše než angličtina pro děti

České rodiny mají pramalou motivaci investovat do vzdělání svých dětí. Navzdory skutečnosti, že kupříkladu kvalita výuka angličtiny na školách je mizivá (studenti naší společnosti jsou 2-7 let napřed), pro mnohé rodiny je obětovat dvě tisícovky měsíčně neskutečný problém – nemluvím přitom o rodinách s extrémně nízkým rozpočtem – mluvím o rodinách, kteří peníze reálně mají, ale preferují jiné příležitosti – nakoupí více masa a sladkostí, dopřejí si dovolenou v Chorvatsku nebo dětem koupí líbivý telefon. Pro Vietnamce je tato preference „zábavy“ před vzděláním naprosto nepochopitelná.  

2 O víkendu se nepracuje!

Vietnamci s oblibou o Češích říkají, že jsou poněkud liní. Je to generalizace, ale když si vybavím, jak mne moje milovaná vždy ráno tahá z postele, musím jim dát částečně za pravdu. Měli jsme kupříkladu lektorku, která byla v reálné finanční nouzi a potřebovala pomoci. Nabídli jsme ji spousty výuky o víkendu a ona ... to odmítla! Člověk, který naříká, že nemá dost peněz a přitom není ochoten pracovat za každou cenu, to je pro vietnamského člověka stěží pobratelné. A pro mě rovněž.

3 Individualistický život českých rodin

Odpovězte si na otázku: „Kolik z Vás pravidelně snídá a večeří jako celá rodina pospolu?“ U mě doma to byla záležitost Štědrého dne a u mnohých dalších rodin je tomu obdobně.  Každý si zalezeme do svého koutku, mnohdy i s jiným jídlem a hledíme si svého. Pro vietnamskou rodinu je toto ztěží pochopitelné. Je pro ně důležité trávit večeře společně u rodiného stolu, společně chodit na návštěvy, svatby a různé společenské akce. Je to přeci symbol jednoty rodiny.  

4 Žít pro život samotný

Češi mají rádi pohodlí a pohodu. Rádi chodí s přáteli do hospody a tlachají o ničem, jiní zajdou na procházku do lesa, další jezdívají o víkendu na chalupu. Až tak přísně neřešíme, co budou naše děti až vyrostou, důležité je, aby je život bavil. Rovněž jim dáváme mnohem více prostoru, aby ve volném  čase dělaly to, co chtějí. Pro mne osobně není důležité, jestli moje děti budou podnikatelé, věd i nebo třeba zahradníci. Chci jim dopřát pestrost zkušeností a umožnit zvolit si to, co je bude vnitřně bavit a naplňovat.  Málokterý vietnamský rodič dokáže toto pochopit. V jejich představách by mělo dítě vystudovat prestižní vysokou školu – právního, ekonomického nebo lékařské směru a pak nalézt uplatnění v nějaké mezinárodní korporaci s „dobrým jménem,“ kde si vydělá nějakou tu padesátku za měsíc a kde má perspektivu „stability a kariérního růstu.) Proto je na děti kladen velký tlak a očekávání už od útlého věku – mít jedničky ve škole, dostat se na dobré gymnázium, být premiant třídy ... jít na vysokou. To, po čem děti skutečně touží jde na vedlejší kolej. Jakmile  dítě dostuduje a zajistí si kariéru, přijde další vlna tlaku – svatba. Pro Vietnamce je nevdaná žena po třicítce vpodstatě odepsaná, muž to má o něco lepší, avšak žádná frajeřina to taky není. Ve vietnamské kultuře má člověk život mnohem jasněji a „násilněji“ načrtnutý život  a v určitém věku od něj rodina a celé okolí očekává určité věci. Vnitřní svoboda jednotlivce je tím značně omezená. Benefit je dle mého jasný – tito lidé mají mnohem větší sebedisciplínu a průměrně dosahují mnohem lepších výsledků, než-li čeští vrstevníci. Na druhou stranu je otázka, zda-li budou ve svých životech opravdu spokojení. Zároveň je tímto přístupem k životu nepříjemně utlumena kreativita, bez které nelze postavit žádný, vskutku fenomenální projekt. Šance, že ve vietnamské komunitě najdeme nového Gatese, Jobse nebo třeba Einsteina je proto zatím nízká.