Jsou Češi skutečně rasisti? Nikoliv, jen xenofobní poseroutkové

Huyen Trang, půvabná mladá slečna se zájmem o módu, společenský život a sociální inženýrství, právě přecházela přes přechod pro chodce. Jelikož si ještě zcela nezvykla na své nové, hustopřísně stylové, jehly nesoucí věhlasný monogram "LV", s chůzí si dávala poněkud na čas. Každý buddhistický mnich, jogín či schopný psychoterapeut by potvrdil, že bezdůvodné spěchání je vskutku špatná věc, obtloustlý chlap strhaného vzezření v prorezavělé felicií, jenž čekal, až slečna přejde, na to měl jiný názor. Svými bůčkovitě-zavilitými prackami počal neohrabaně stahovat okénko a rozvrzaným hlasem, ponejvíce připomínajícím ztrouchnivělé housle, zahlaholil: „Děléééj, číňanko!“

„Jen si pěkně počkej, Rusáku,“ dostalo se mu klidné odpovědi. Nato chlapův obličej, jehož rysy a křivky popíraly veškeré zákony estetična, značně zbrunátněl. „Ty..ty…ty nebuď drzá,“ soukal ze sebe, „já nejsem žádnej zatracenej Rusák, ale Čech a tak mám právo říkat, co chci... zato ty bys ses měla chovat jako na návštěvě."

H.T. napadlo, že by jej mohla sarkasticky pochválit zato, že ze sebe dovedl vyvalit takhle dlouhou, a přitom relativně koherentní, větu, posléze však tuto intenci zapudila. Vzpomněla si na svého oblíbeného profesora managementu, který často říkával: „Nikdy se nehádej s blbcem. Musíš totiž sestoupit na jeho úroveň a tam je on machr.“ Na neomaleného primitiva se tudíž jen smířlivě usmála a bezespěchu kráčela dál.

(autorovo převyprávění skutečného příběhu)

Nedávno jsem se svými studenty vietnamského původu (věk mezi 15 a 20 lety) diskutoval na téma rasismu v Čechách. Zajímalo mne především, jak vnímají situaci z hlediska svého vlastního realitního tunelu (emické reality), nebo-li, jak to sami za sebe pociťují. Odpovědi mne vcelku překvapily v tom duchu, že subjektivně vnímaná míra rasistických projevů ze strany české majority byla poměrně vysoká.

Když jsme však do debaty zabředli hlouběji a já se začal pídit po konkrétních projevech a incidentech, které studenti interpretovali jako projevy rasistického charakteru, docvaklo mi, že zřejmě zaměňujeme pojmy. A pojímám pocit, že stejné mýlky se často dopouštějí média a rozličné neziskové a mezinárodní instituce, jež situaci čas od času komentují.

Rasismus jako takový jest teorie, která usiluje o kategorizaci sociálních skupin podle jakéhosi rasového klíče. Opírá se o představu, že různé rasy se od sebe biologicky liší, z čehož se následně vyvozují různé politické a sociální důsledky a rozdíly. V běžném životě a vnímání pak rasismus obvykle představuje nenávist k jedinci opodstatňovanou holým faktem, že je příslušníkem jiné rasy, aneb výroky typu„nesnáším tě, protože jsi Cikán a všichni jste líná verbež!“

Tento příklad jsem přitom nezmínil náhodou. Při pročítání komentářů, mnohdy spíše odpadní žumpy, pod mými články, jsem zaregistroval jeden opakující se vzorec. Čtenáři často nastiňují různé paralely a kontrasty mezi romskou menšinou a vietnamskou komunitou. Zatímco u Romů je společným jmenovatelem negativně laděných komentářů zhnusení, nenávist a pocit nadřazenosti, u vietnamské komunity je to obvykle závist, nepřejícnost úspěchu a rozličné obavy.

Málokdo Vám bude tvrdit, že jsou mu Asiaté odporní, že se jich štítí, že je považuje za hloupé nebo neschopné. A jen ti opravdu největší vymaštěnci ještě přisadí, že jsou vůči nim „bílé kůže“ intektuálně nadřazeny. O Romech tyto komentáře přitom padají velmi často. O Asiatech, v českém prostředí nejčastěji Vietnamcích, spíše budou vyjadřovat obavy, že trhovci kradou práci „českým pracantům,“ budou hlásat znepokojení nad mediálními bublinami o pěstování marihuany anebo prezentovat fantasmagorické představy typu, že plánovaný budhistický chrám kousek za Sapou bude semeništěm fundamentalistů a zločinců.

Společným jmenovatelem výše zmíněných výroků není pocit superiority nýbrž naopak strach, strach z neznámého, latinsky xenofobie. A té je v této zemi bohužel stále přespříliš mnoho. Lidé se úzkostně krčí na svém malém písečku a bojí se čehokoliv, co by jej mohlo ohrozit.

Myslím, že je nejvyšší čas vztyčit hlavu a odlišnost začít vnímat jako výzvu a příležitost. Příležitost, která může obohatit náš vnitřní svět, která nám pomůže pohlížet na svět také z jiné perspektivy, a která  rovněž může generovat nové podnikatelské příležitosti. Jediné, co je k tomu třeba, je zlomit zažité a jednou provždy zapudit pasivní „poseroutkovství.“

Shrnutí. Obecně vzato, český národ se chová rasisticky pouze k jednomu etniku – Romům – s nímž má dlouhou a problematickou historii. Ve vztahu k etnikům ostatním je to "jen o strachu z neznáma."