S EU na věčné časy a nikdy jinak?

Takzvané politické korektnosti mám už plné zuby. Nevidím důvod, proč neříci nahlas, co si opravdu myslím.

Za vlády komunistů to prakticky možné nebylo a tudíž jsme žili dvojí život. Někteří se s tím nedokázali smířit a rozhodli se pro emigraci. Proč jsem emigroval jenom na 3 týdny, o tom psát dnes nebudu. Možná příště ale spíš ne. Je to příliš osobní.

Dnes sice nejsou léta padesátá ani sedmdesátá a bohužel i v současnosti se v rámci Evropské unie mnozí bojí nahlas vyslovit svůj názor, aby se společensky neznemožnili nebo aby nepřišli o své lukrativní posty nebo aby nebyli považováni za zpátečníky, radikály nebo rovnou blbce.  Tím ovšem neříkám, že v USA jsou na tom dnes lépe. Obávám se, že líp už bylo. V Americe i v Evropě.

Jeden příklad za všechny. Že existují přirozené rozdíly mezi mužem a ženou každý ví, ale protože to je politicky nekorektní a sexistické, denně jsme svědky mediální masáže, že rodina je přežitek nebo že homosexualita je normální. Já si to však nemyslím a psal jsem o tom mockrát, přestože jsem to od některých diskutujících pěkně schytal. Ale to je problém jejich a nikoli můj.

Je moc smutné, že opět žijeme v době, kdy tu máme paralelní světy, ve kterých existují nepsaná pravidla co se smí říkat a co ne bez ohledu na to, co si kdo o tom skutečně myslí.

Ve svém srdci jsem měl vždy lásku ke svobodě a od jisté doby mám i pokoru před Bohem, která však poslední dobou přechází v určitou bázeň, ale to se těžko popisuje. Nicméně když vidím, kam současná EU směřuje, běhá mi z toho mráz po zádech. To ale s bázní či strachem nemá nic společného. Rozpad říše římské, rozpad Rakousko-Uherska, krach Hitlerovy říše, Sovětského svazu, Jugoslávie a dalších více národnostních seskupení napovídá, jak asi dopadne ta naše slavná EU.  Možná ale bude všechno jinak, protože ono se stejně rozhoduje o nás bez nás, a tudíž bychom měli být připraveni na všechny varianty.

Jako první krok bychom měli činit pokání z toho, že žijeme jakoby Boha nebylo... Běžnou námitkou však bývá otázka "Jak to může Bůh dopustit?"

Wilhelm Busch, německý evangelický farář svého času napsal: Na počátku Třetí říše - tou dobou už jsme dobyli půl světa - byly noviny plné "německé píle, německé síly, německých vojáků a německé hodnotné práce". Když to později šlo od deseti k pěti, města se topila v troskách a naši hoši umírali po statisících, přicházeli ke mně lidé a ptali se: "Jak to může Bůh dopustit?"

Stále ještě mi v uších znělo. "Německá síla, německá moc...! To tedy znamenalo: když se daří, je to naše zásluha. Když se nedaří, může za to milý Bůh. V Tübingenu žijí vinaři, kteří jsou vyhlášeni svými komickými výroky. Prodávají víno ze svých vinic. Když se víno nepovede, postávají u něj a říkají: "Jo, to nechal vyrůst Pán Bůh." Když se ale víno pěkně vyvede, říkají "Moje vlastní výpěstky!" Když hledáme odpověď na otázku "Jak to může Bůh dopustit?", musíme velmi zřetelně říci: "Velmi mnoho z bídy v tomhle světě jsou naše vlastní výpěstky"

Ano spoustu problémů jsme si nadrobili sami, ale odmítáme si to přiznat...

Faráři Buschovi se jednou svěřila jedna mladá žena, že se jí rozpadlo manželství. Nakonec z ní vypadlo: "A teď tu jsem sama se dvěma dětmi. Nechal mě ten lump! Jak to může Bůh dopustit?" A víte jak na to ten moudrý muž zareagoval?

"Počkejte, vzal si ho za muže Bůh nebo vy?

"Ano, ale já jsem přece nevěděla, co je zač! "

Modlila jste se předtím: ´Pane ukaž mi Tvoji cestu. Pane dej mi správného manžela!´ Modlila jste se tak někdy?"

"Ne"

A ten farář jí řekl: "Tak běžíte sama bez Boha do neštěstí a nakonec se ještě ptáte  Jak to může Bůh dopustit?"

V Bibli je jedna věta, které se nikdo nevyhne: "Musíš poznat a vidět, jak je to zlé a trpké, že opouštíš Hospodina, svého Boha, a ze mne strach nemáš" (Jeremijáš 2,19)

Milý čtenáři, skutečně si myslíš, že Bůh je ten, kdo má sedět na lavici obžalovaných, a že ty máš právo sedět na židli soudce?