Jsem o 29 let starší a dnes už vím, že zvonění klíčů bylo symbolem naděje

A zůstává i krásnou vzpomínkou na léta mládí. Jenže optimismus z počátku devadesátých let dávno zmizel. Pro spoustu lidí včetně mé maličkosti, kterým bylo v listopadu 1989 třicet a víc,

je svoboda, demokracie a právní stát stále nedostižitelným ideálem. Hodnoty, které symbolizovaly 17. listopad rozhodně nejsou v současné době samozřejmostí a nejenom tady u nás. Současná "demokratická" společnost připomíná praktiky z doby reálného socialismu. Kdysi byl nepřítelem Západ a dnes je to Rusko.  Já osobně ale mám dlouhodobě největší problém s EU, protože ji řídí idioti, a naše malá zemička je součástí toho soukolí se všemi důsledky.

Pro evropské elity je důležité, abychom poslušně skákali jak oni pískají, a je jim úplně jedno, kdo nám tady vládne. Jestli Babiš, Petr nebo Pavel. Hlavně aby to nebyl někdo, kdo by začal vážně uvažovat o Czexitu.  Současní politici žvaní podobné nesmysly jako politici z doby mého mládí a lidi jim to žerou. Já už mám leccos odžito a tudíž to všechno sleduji s kritickým nadhledem tak, abych se nenechal otrávit a neztratil chuť do života, protože mnoho mých vrstevníků už ztratilo nejenom veškeré iluze, ale i chuť se politicky jakkoli angažovat. Obzvlášť když už ani to zdraví není takové jako za mlada.

21. listopadu 1989 jsme na Václaváku zvonili klíčema a bylo nám krásně. Obrovská euforie spojená s velkými očekáváními. Všichni jsme byli jedno. Věděli jsme co nechceme. Společně jsme zpívali a věřili v lepší zítřky. Bohužel jsme byli taky hodně naivní a mysleli si, že za „železnou oponou“ je ráj. Jenže jak šel čas ukázalo se, že ani tržní ekonomika není samospasitelná. K tomu bohužel dospěly i bruselské elity, které usoudily, že Oni nejlíp ví, co je pro euroobčana to nejlepší. 

Před 29 lety jsem toužil po svobodě a ta má touha je tu pořád. Mám totiž pocit, že se toho moc nezměnilo, a pochybuji, že by něco změnila Babišova demise.