Zkreslené vidění – Zákonodárci

Aneb lidé, kteří mají reprezentovat naší vůli v kolektivním orgánu moci. Ve skutečnosti tak realizují svou touhu po bezpracné životní úrovni. Abych neukřivdil – až na výjimky.

 Přiznávám, že bych se jistě nechtěl stát profesionálním politikem. Ono je sice lákavé být odměňován stotisícovým platem, ale když už jsme u toho – Brusel platí o dost více. Kdyžtak tedy tam bych to bral. A styděl se až pak. Ale mluvím o poslanecké sněmovně.

 Našim zákonodárcům nezávidím. Občas k nim dokonce cítím i trochu sympatií. Vždyť jistě není nikomu příjemné sedět od rána do večera v lavici jako ve škole a poslouchat nezáživné žvatlání kdesi od řečnického pultu. Přesněji řečeno nesmysly těch druhých. Občas se také zúčastnit nějakým moudrým slovem, dávat pozor na hlasování, na přestávky a především neusnout. Vždyť to každý přeci zná z různých školení. Už teď mi stačí jen několik minut přímého přenosu v televizi, a jsem jak v narkóze a nevnímám. Opravdu to není nic pro lidi, natož pro člověka.

 On tam nicméně onen zákonodárce nechodí každý den. Jsou i tací, kteří nějaký čas tráví se svými voliči. To bývá pravidlem u každého z nich zvláště před volbami, kdy je zástupce lidu schopen téměř všeho, ba i u potenciálního voliče probudit zdání, že o něj má upřímný zájem a že se pro jeho blaho obětuje. Ve volebním mezidobí se s prostým občanstvem poslanec příliš nezahazuje a nezaobírá. Také by mu to k ničemu moc nebylo. Politika si jede vlastními cestami a od prosťáčků si nechat radit přeci nepotřebuje. Od toho jsou poradci. Když už má koryto jisté.

 Pokud se zákonodárce necítí zrovna zdravě, stačí dát vědět do sněmovny. A i kdyby musel být naléhavě s nějakým lobbystou na golfu, vykáže to jako služební záležitost. Bát se nemusí, plat běží v plné výši dál. To je přeci normální, že? Bohem není, takže je nutno se omluvit. Pořád ho, chudáka, obtěžují nějaké povinnosti.

 A společenská prestiž? Když pominu, že se takový člověk musí před kolegy, co přímo slouží úřednickému aparátu EU, cítit jako žebrák (o čemž jsem již mluvil), je zaměstnání politika, neřku-li poslance, na jednom z dolních míst řebříčku popularity. Lépe se umístila i uklízečka. Snad k tomu přispívá i to, že občané nedovedou pochopit, za co tato profese bere plat.

 Apeluji tedy na každého, kdo je schopen byť jen špetky soucitu, aby politoval svého poslance alespoň jednou ročně. Třeba na Dušičky.

 Čulibrk nemusí. Nevolí.