Zkreslené vidění - Výčitka a pochvala

Docela dobře bych se obešel bez pochvaly někoho, koho nesnáším. A rád snesu kritiku od člověka, jehož si vážím. Neboli polibek Jidáše bývá polibkem smrti. Nebo jen znakem nevkusu.

 Uznání od člověka, instituce, ba i třeba party štamgastů od hospodského stolu, neboli od někoho či něčeho váženého a ctěného vždy potěší. A vůbec jakékoli povšimnutí. Máme oprávněný pocit, že jsme hodni pozornosti. Tudíž sneseme i nějakou tu výtku.

 Ovšem dostaneme-li se do hledáčku lidí mdlého rozumu, odporných názorů nebo zapáchajících mravů, je lhostejno, zda nás haní či chválí. Cokoli od nich nám není příjemné a nemusíme-li, netrpíme to.

 V této souvislosti je vhodné zmínit různé postoje k vyznamenávání státem. Někteří z budoucích laureátů trpěli nepřekonatelným odporem k prezidentu republiky Miloši Zemanovi. Proto sešlo z předání medaile Vladimíru Mišíkovi roku 2013 a in memoriam Věře Špinarové roku 2017. Naopak Jaromír Nohavica téhož roku a Michal David o rok později byli tímto uznáním poctěni. Nohavicovi bylo vyčítáno i to, že si jel vyzvednout do Ruska metál za přínos kultuře (Puškinovu medaili). Asi proto, že mu ji předával Putin, neboli satan a symbol všeho zla. Inu, politika a kultura. Je dost zajímavé, že po sametovém převratu v roce 1989 se jen málo oceněných zřeklo titulu národní umělec, přestože ho obdrželi vesměs z rukou Gustáva Husáka, tedy nejvyššího představitele režimu, který jim byl z duše odporný. A už vůbec nevím o nikom, kdo by do roku 1989 měl tu kuráž metál odmítnout. Čímž tedy nevylučuji, že nikdo takový nebyl.

 Každý máme jiné vzory, oblíbence, osobnosti, které pokládáme za následováníhodné, kterých si vážíme. Nikomu nechci brát ty jeho, shodneme se asi jen na několika postavách z historie. A naopak. Takové, z nichž se nám dělá špatně, už když o nich jen slyšíme. Proto bych, kdybych věděl, co vím dnes, nejel před dvaaosmdesáti lety do Německa studovat za peníze Nadace Adolfa Hitlera. Už i v oné době bych nevěřil ani slovo Rudému právu. Ale kdyby mi nějakou náhodou tehdy Karel Čapek řekl, že mé básničky stojí za starou belu, asi bych byl v sedmém nebi, že na mne vůbec promluvil.

 Čulibrk řády a medaile neřeší. A ani žádný idiot ho rozhodně nechválí.