Zkreslené vidění - Nikdo si nevzpomněl

Někdy by stačila i jenom zmínka v novinách. Mediální pseudocelebrity zamořují společenský prostor a skutečné hrdiny, vlastence a opravdové osobnosti minulých dob přehlížíme. Nevíme o nich.

 O demenci coby nemoci se nemohu dost dobře vyjadřovat. Zatím ani mne samotného nezasáhla. Doufám. V přeneseném významu jakožto společenský jev je přítomná nějakým způsobem v téměř každé mé zdejší úvaze. Kde často připomínám, že je dobré používat vlastní mozek.

 Ale jde mi o to nevzpomenutí si. Nevzpomenutí si na spoustu událostí a lidí, jež si zaslouží být alespoň občas na výsluní veřejného zájmu.

 Státní svátky, významné dny, průvody, vyvěšování vlajek, manifestace na náměstích, pokládání věnců, speciální program v televizi, projevy státníků, pracovní volna a pamětní medaile. Co se bude slavit, kdy a zda vůbec, záleží na právě fungující ideologii režimu toho kterého státu. Svátky, do kterých nás nutili kdysi soudruzi, si dnes slaví nejvýše oni sami. My starší jen vzpomínáme, jak jsme utíkali z prvomájových průvodů, míjeli nástěnky oslavující VŘSR a výstřel z Aurory a na každém rohu četli rudé nápisy o Leninovi, sjezdech KSČ a spojenectví se Sovětským svazem. Komunisté ukradli i MDŽ. Dnes se radujeme z 28. října, velebíme Masaryka a Valentýn zachraňuje tržbu květinářkám. Nezničitelný je Ježíšek. Marně se na něj vytahoval děda Mráz. A tlusťoch Santa mu nesahá ani po kotníky.

 Často si dnes připomínáme zločiny komunismu, snad i ještě více, než zločiny německého nacismu. Ano, bylo strašné zavírat ty, kteří nesouhlasili s režimem po roce 1948, do lágrů a vězení. Byly odporné politické procesy, je mi líto Milady Horákové a dalších. Ano, papaláši od Gottwalda po Jakeše a Štrougala byli kreatury. Komunistická ideologie vymývala lidem mozky, ničila budoucnost a zotročovala je. Ovšem současní držitelé moci tím více poukazují na tehdejší hrůzy, čím větší je pravděpodobnost, že bychom si všimli, jak se jim oni stále více podobají. Jen si vzpomeňte, jak prasata u koryt kvičí strachem o nedemokratičnosti a rudém, hnědém a jiném nebezpečí, pokud tuší, že je někdo hodlá vystřídat.

 Být to na mně, zavedl bych na 16. září státní svátek Zmrtvýchvstání Járy Cimrmana. Toho dne roku 1966 z rádia zazněla první zmínka o něm. Ať se na mne Jan Amos Komenský i s Janem Husem nezlobí, ale Češi většího všeuměla neměli. Dále mám pocit, že se zapomíná na básníka Františka Gellnera, skauta Jaroslava Foglara nebo spisovatele Josefa Ladu. Ale na Hrad to mám daleko. Naštěstí.

 A kdo to vůbec byl ten Alzheimer?

------------------------------------------------------------------------------------

Pozn. - Ode dneška do odvolání bez dodatků.