Zkreslené vidění - Je těžké tleskat

Byly doby, kdy EU byla synonymem pro hospodářskou i politickou prosperitu. Tehdy jsme tam radostně vstupovali. Dnes připomíná Rakousko-Uhersko před rozpadem. A ani v klubu mafiánů nelze říci jednoduše sbohem.

 Věřím, že jsou na světě země, kde se jejich obyvatelé musejí bát i třeba se jen špatně podívat, natož říci své mínění nahlas. To je vlastně ani nenapadne. Kde mají hlad, despocii, nadvládu svévole a nejistotu života. My si zakládáme na tom, že jsme civilizovaní a vzdělaní lidé, kulturu nám mohou závidět i nejbližší sousedé, s každým se domluvíme, chceme jen to nejlepší… Kdyby tak každý národ byl jako my!

 To si o sobě říkali mnozí Němci, než začali blouznit o svém velkém poslání a zdvihat pravici v okouzlení Hitlerem. Svou ušlechtilou pravdu posléze šířili bez ohledu na cokoli, tím méně přání těch, kterým měla být vnucena proti jejich vůli. A nebylo to tehdy poprvé. A nutno říci, že ani naposled. Mnozí obyvatelé Evropy si po roce 1945 bláhově mysleli, že denacifikací to skončilo.

 Začalo to ovšem už kdysi dávno v 8. století franským vládcem Karlem Velikým, který tehdy panoval prakticky téměř celému kontinentu. Poté pokračovalo o šest století později králem Karlem IV. Nicméně smrtí obou zmíněných panovníků se jejich nelehce vybudované říše rozpadly. Byla to jen ochutnávka, příprava na osvícenou nadvládu. Samo Německo jakožto státní útvar existuje pak od druhé půle 19. století. Společenstvím uhlí a oceli v roce 1952 se začaly opět klubat na svět ambice, které zatím ústí v současnou Evropskou Unii.

 S hospodářstvím a spoluprácí v Evropské Unii je to podobné jako s demokracií v České republice. Elita rozhoduje o tom, o čem nemá základní informace, šíří dobro přes tichý odpor svých poddaných a je si jistá vlastní neomylností, kterou má částečně posvěcenou volebním divadýlkem. Že dosud vše funguje je jednak zázrak, potom systém podplácení chudších aneb fondy a dotace a především politická vůle. A do budoucna ohlupování mladších ročníků multikulti výchovou už od základní školy. Ono to ovšem s tou budoucností není zase růžové tolik, jak si v Bruselu malují. Ale zmatek v hlavách našim dětem už zůstane i po rozpadu EU.

 Věřím, že jsou na světě země, jejichž občané jsou svéprávní.