Jak jsem boural plot aneb Tohle doma nezkoušejte!

Pro svou ženu udělám cokoliv…, teda skoro cokoliv. A tak jsem po jednom z víkendových hrdinských počinů skončil poprvé v životě na neschopence. A manželka? Zatím mě nezavrhla.

V jednom ze svých předchozích blogů jsem psal o své ženě, která miluje teplo a svou zahradu. A já miluju ji. Proto se jí snažím, i přes svou chabou tělesnou konstituci a technickou způsobilost, pomoci s prací na zahradě, kde buduje naše úžasné arboretum. Trávník podle pravítka a celková kompozice à la Dana Makrlíková – to je naše zahrada.

zdroj: www.pixabay.com

Rozhodl jsem se tedy pokořit plot z thují, který vypadal velmi neutěšeně. Věřil jsem, že manželce svým odhodláním udělám radost. S výrazem Mitche Buchannona, jen červené plavky chyběly, jsem si natáhl dlouhou prodlužovací šňůru a vzal do ruky onen zatracený zmetek, co se tím ořezávají dlouhé větve. Přiznám se, že neznám lepší zábavu než držet to pětikilové hovado dvě hodiny nad hlavou, šlapat si u toho na šňůru a do uší si dobrovolně pouštět hromadu decibelů. Po dvou hodinách práce ten prevít vypnete, ruce máte pořád nad hlavou a vypadáte jako vzdávající se německý pěšák u Stalingradu. Tentokrát se ovšem po pěti minutách z vibrujícího šmejdu začalo kouřit a odebral se do věčných lovišť. Zjistil jsem, že mu záruka uplynula přesně před týdnem…, nevím, poslední dobou to tak mám asi u všeho, co si koupím. Vydal jsem se do elektra a pořídil nový na dvě baterie. Ač byl asi o milión kilo lehčí, tak i přesto mi práce dala zabrat a bolel mě celý Jéňa.

zdroj: www.pixabay.com

„No vidíš,“ pochválila mě. A za pochvalu udělám cokoliv. Rozhodl jsem se shodit starý plot.

Je pravdou, že plot, který mi kdysi při výkopu vodovodního potrubí narušila jedna z místních firem, se začal postupně naklánět, až se pomalu připodobnil šikmé italské věži. Dovolat se spravedlnosti je dnes opravdu spíše věcí z říše fantazie. Proto nezbylo nic jiného, než se do toho pustit na vlastní pěst a opravu si zaplatit sám. Ovšem sehnat firmu, která by vám plot opravila, je podobné hledání jehly v kopce sena. Navíc, když nějakou seženete, přemýšlíte, jestli ty nabízené obrubníky nejsou z ryzího zlata. Jenže pokud se má postavit nový, starý musí pryč. A zbořit tu starou zrůdu? To přece zvládnu.

zdroj: www.pixabay.com

Se zády namoženými sekáním stromů jsem se vydal k místnímu hasiči, jehož jedna paže je větší než moje noha. Poprosil jsem jej, zda by mi nepůjčil kladivo, jímž bych staré trčící sloupy z betonových kostek mohl shodit.

„Hele,“ usmál se, „ale ta palice má kolem pětadvaceti kilo!“

Nechtěl jsem vypadat zbaběle, proto jsem tu těžkou bestii s ladností hodil přes rameno v domnění, že vypadám jako Arnold Schwarzenegger nesoucí kmen statného dubu. Na krku mi vyskočily žíly, o nichž jsem ani netušil, že existují. Jakmile však statný hasič zašel do dveří, shodil jsem kladivo na chodník a vypadal jako seniorka táhnoucí nákupní tašku na kolečkách.

„Tak to jsem zvědavá!“ usmála se manželka v okamžiku, kdy jsem kladivo vzal do rukou s rozhodnutím, že do betonových sloupků bouchnu.

„Musíš, Jéňo…, musíš! Nesmíš být jen počítačový imbecil!“ prolétlo mi hlavou. Nasadil jsem si apartní sluneční brýle z Hornbachu a vší silou pleskl kladivem do sloupku. V tu chvíli jsem cítil křupnutí v zádech a rozklepal se jako kabelkový pes. Sedl jsem si na kámen poblíž a opětovně dospěl ke zjištění, že jsem jako zahradník a manžel selhal. V noci jsem se vzbudil s takovými bolestmi zad, že jsem musel navštívit doktora. Okamžitě jsem byl odeslán na CT vyšetření, aby se zjistilo, zda jsou to skutečně záda či zpropadená ledvina, která se vždy po několika letech přihlásí o slovo.

V čekárně jsem se cítil doslova jako kvočna. Své místo k vyšetření jsem si vlastně musel vysedět. V okamžiku, kdy jsem si lehl na lehátko před tunelem, vylezl z kukaně dlouhovousý doktor, který mi připomněl Gandalfa. Zakoukal se do papíru, chvíli si něco povídal pro sebe a poté zcela suše a bez emocí řekl: „…no jo, to jste vy mladí. Čumíte celý den jen do těch vašich kompjůtrů a pak vás bolej záda! Do dolů s vámi!“

A tak jsem po těchto patáliích druhý týden doma na neschopence. Břicho mám svázané pásem, baštím analgetika jako lentilky, u počítače vydržím sedět tak deset minut. Pak se musím projít. Proto i tuto povídku píši jako nekonečný seriál. A manželka? Ta je prostě skvělá. Zvládá všechny povinnosti za nás oba. A naučila se dokonce sekat trávník a pracovat s vrtačkou! Musím se dát brzo dohromady, protože by mohla padnout ona, je toho na ni moc. A to bych byl úplně v pytli. Protože prát, žehlit, uklízet, starat se o dcerku, vařit a zahradničit…, to já prostě neumím!

Váš Honza