Jak jsem seděl v čekárně 2 aneb Tereza, Karolína a Otylka Součková

Zlobí mě zdraví, ale mé odpůrce zklamu. Zatím neumírám, ovšem k lékaři musím. A při sezení v čekárně máte před sebou studnici příběhů. Třeba minulý týden…, Tereza, Karolína a paní Součková. To prostě nejde nenapsat.

Je zima. A tak se koleno opět ozývá, že je tady a mám ho brát vážně. Dříve jsem do kopců vybíhal jako srnec v nejlepším věku, dnes beru hůl a škrábu se rychlostí postřeleného chcípáka. O mém kolenu jsem už napsal několik blogů, ale tentokrát to stálo za všechny prachy.

Opětovně jsem tedy navštívil čekárnu ortopeda, kterýž své umění dokazuje také tím, že si při prohlídce kolene nemusíte ani stahovat kalhoty, prostě doktor Bruner z filmu „U pokladny stál“, jemuž odvětil Vlasta Burian: „já jsem vám mohl poslat kalhoty poštou!“

Sednul jsem si do čekárny na koženkovou židli, ustavil nohu do bezbolestné polohy, vyhrnul si límec a přivřel oči. Vedle mě seděla mladá dívčina, sotva sedmnáct. Černé džíny na tlustých nohou měla snad o dvě čísla menší, obličej přilepený k mobilu a hovor tak hlasitý, že ani pomlaskávání všech okolo nepomáhalo. Černé oční stíny měla namalovány tak silně, že potkat ji v noci na ulici, položím peněženku s bankokartou, řeknu PIN a prchám.

„Ahoj, tady Tereza,“ hulákala do mobilní plácačky, „hej, já jako vím, že ty víš, Karolíno, kdo ti volá…, jestli mě chceš vyrektit, tak se ti to moc nedaří. Se chováš jako ňáká urna. Ty seš úplně toxická! Co?“

Jsem asi taky urna. Jedna kolegyně, co učí na druhém stupni, mi vysvětlila, že se jedná o kohokoliv, kdo má víc jak třicet let.

„Hele, Karolíno. Přestaň hejtit a poslouchej, co ti říkám,“ zvyšovala kadenci svého hlasu, „on byl Tomáš docela cool a swag, to jako jo. Ale on mě podvedl. Normálně s tou hubenou čůzou z béčka. Hele, neflexuj, já vím, že jsi mi to říkala, že je Tomáš prase. Ale on se s ní líbal přede mnou, abych to viděla, in rýl, normálně…, co říkáš? Ty už jsi jak moje zrakvená madr. Hele, až odsud vylezu, tak někam dropnem, drinkneme a musíme to řešit. Čus!“

Mám-li to říct staročeštinou, tak jsem děkoval pánu Bohu za to, že konečně zavřela klapačku. Telefon si vzala do rukou a tlustými prsty klapala do displeje jako špaček do třešní. Zřejmě s kamarádkou Karolínou pokračovala v konverzaci přes sociální sítě.

„Kdo je poslední?“ ozvalo se najednou v čekárně.

„Asi vy, ne?“ odsekla Tereza, aniž by zvedla od mobilu oči, „to jsou mi dotazy!“

„Já, madam,“ odvětil jsem, pokusil se vstát a naznačil jí, aby si sedla na mé místo.

„Děkuji,“ řekla tiše starší paní opírající se o francouzskou hůl, „ale já postojím. Já se jmenuju Otylka Součková, víte? Bolí mě kolena a vlastně všechny klouby, milej zlatej. Jste ale hodnej, že mě chcete pustit sednout. To v autobuse…, tam je to hrůza, víte? Ti mladí dělají, že jsou unavení, ti se ani nezeptají. Já se tam klimbám ze strany na stranu, na jednom rameni kabelka, druhou rukou chytám balanc s holí, div, že se v zatáčkách nevyvrátím do uličky. A oni jen pořád čumí do těch telefonních aparátů, nebo mají zašpuntované uši sluchátky a dělají, že neslyší. Vy to neposloucháte, tu jejich duc, duc hudbu, že? To je prostě hrůza. Já bydlím v bytovce, pode mnou mladá rodina. Matka těch kluků pořád křičí, otec pije…, a ti dva malí smradi? Pořád pouští tu moderní hudbu, které já vůbec nerozumím…, tam se nezpívá, ale recitují se vulgární slova…, mají to nahlas a já neslyším ani televizi. Syčáci mizerní…, ani se to ještě neholí, ale mluví to sprostě, plivou po chodbách..., vy neplivete, že? Nebo jo? To byste mě zklamal, pane! A že nekouříte? Nebo snad jo? To oni kouří, všichni…, celá rodina. No, já bych si ale už sedla.“

„Si teda sedněte,“ překvapila Tereza, vstala ze svého místa, pustila starší paní sednout a odkráčela se svým stokilovým tělem do rohu čekárny, kde vyskočila na parapet okna a pokračovala ve studiu sociálních sítí.

„No, tak to děkuji, děvenko,“ zvolala na Terezu dáma, „víte, já tady tento stát budovala pro ně, aby se měli v této republice dobře! A oni to teď všechno ničí! A prý nás okradli na důchodech, říkala to v televizi Šilerka…, já tý ženský věřím. Ona je tak hezká. Připomíná mi Beranovou…, ta byla u nás vedoucí, když jsem dělala na OPBH. Ta na nás myslela. A teď ti zahraniční voliči, jak to chtějí uzákonit. Hele, nebydlí tady, neplatí daně, tak ať nevolí. Kdo je nutil, aby šli pracovat do zahraničí? To jim tady nejsme dobří? To tu nemohli zůstat? Copak tady není práce? No, není, to je zase pravda. Můj kluk, Franta…, víte, on bydlí pořád u mě, ten nemůže najít práci. A to má zemědělku, jako můj nebožtík! Ten ty traktory miloval, stejně jako dělat v našem JZD. Díky tomu jsme měli vždycky pro slepice a prasata doma zadarmo šrot. Sem tam se ztratil pytel, ale však to bylo ze státního, ne? Ale teď kradou všichni. A ve velkém. Co je to proti jednomu či dvěma pytlům zrní či šrotu? Podívejte se na ty potraviny. Já si pamatuju ty ceny dříve…, to byla jiná doba. Teď ten Fiala…, hraje si to na slušňáka, ale to on nařizuje ty vysoké ceny v obchodech. Ta válka se musí z něčeho zaplatit, víte?“

Dveře ordinace se najednou otevřely.

„Kdo je další?“ zvolala zdravotní sestřička do čekárny.

„Já!“ vykřikla povídající dáma, „jako nezlobte se všichni, ale já si teď vzpomněla, že jsem nechala doma v troubě kuře…, šmarjá! A můj kluk určitě zase chrápe! To já určitě vyhořím a nikdo mi pak nic nedá. Že budete tak hodní a pustíte mě? Já si pak zavolám to taxi pro seniory zdarma a musím rychle domů, abych nevyhořela. Pustíte mě? Já si jdu jenom pro recept. Že vám to nevadí?“

„Sakra, jděte už do prdele!“ vykřikl dosud mlčící muž středních let sedící v rohu. Já v té čekárně pochopil, že každá generace má svou Terezu a Otylku. A taky právě tam jsem si vzpomněl na citát Jana Wericha: „Mládí biologické neosvobozuje od blbosti a hlouposti, stejně jako stáří nezaručuje moudrost. Jsou blbí dědkové a hloupé děti.“

Váš Honza

(Pomocný překlad závěrem: vyrektit – dělat si legraci; toxický – závadový; hejtit – něco se nelíbí; cool – skvělý; swag – frajer; neflexuj – nechlub se; in rýl – reálně; zrakvená madr – nemocná matka; dropnout si – sednout si; drinknout si – napít se. Děkuji Míši z Bruntálu za odborný překlad).