Jak díky náhodě přijít o dobrou pověst aneb Paní, ten váš chlap je divnej!

Možná jste to někdy zažili. Jdete k lékaři se zraněním, které působí celkem divně. Napoprvé to jde ještě vysvětlit. Podruhé se na vás dívají hloupě, argumenty docházejí. Ale potřetí? To už je na přinejmenším na OSPOD!  

Před časem jsem potkal známou, s níž jsem se dlouho neviděl. Bodrá ženská, která když se zasměje, opadá z okolních stromů kůra až na lýko. Boky jak pašerácký batoh, mohutné ruce a v obličeji nejen permanentní úsměv, ale také spousty vrásek. Za poctivý knír pod mohutným nosem by se nemusel stydět ani Hercule Poirot. Kdybych ji neznal a potkal večer na ulici, dobrovolně položím peněženku s bankokartou, zakřičím PIN a dám se na útěk jako Zátopek v nejlepších letech.

„Nazdar Jene!“ zakřičela s nadšením na parkovišti u bruntálského Kauflandu s tak velkou razancí, že jsem se obával, aby se nerozhoukaly alarmy přistavených vozidel.

„Toničko!“ odpověděl jsem tiše s notnou dávkou obav, protože její objetí z minula mě stálo znehybnění několika krčních obratlů. Naštěstí mi pouze zmáčkla ruku stiskem statného chlapíka z pily.

„Tebe už jsem neviděla,“ usmála se, „jak se pořád máš? Já čtu ty tvoje knížky a povídky, tak o tobě vím jen to, co si přečtu! Co ta tvoje malá? Už je z nemocnice venku? Jo? Tak to je dobře. Kam jdeš? Já pro nějaké rohlíky a pečivo. Jsem se starým pořád na statku, nemůžu už ten dobytek ani vidět. Já jsem tak ráda, že ta naše holka udělala tu veterinu, že nemusí dřít jako my. My jsme si odtrhávali od huby, jenom proto, aby to dostudovala. Jsem na ni tak pyšná! Já se starám s chlapem o krávy a ona zase o psy, to je čistější práce!“

„Tak to mám radost, to máš být na co pyšná!“

„Viď!“ usmála se tak hlasitě, až mi zazvonilo v uchu.

„A to už má děti! Její chlap učí v Krnově. No, a právě před dvěma týdny jim ty děti málem sebrali!“

„Jak sebrali?“ podivil jsem se, „tomu nerozumím!“

„Zeťák Franta je vlastně takové velké dítě,“ posteskla si, „pořád si s vnoučaty hraje. Dcera byla na nějakém semináři v Bruselu, tak on hlídal…, magor. On totiž fakt nezná míru. A když se synem skákal ze sedačky v obýváku do dálky, prý výuka parašutismu, tak si náš vnuk přisedl ruku a zlomil si na ní dva prsty. No, koukali na něj ve špitálu jako na vraha. Mladá doktorka na příjmu se vyptávala malého, kdo prý mu to udělal. Když řekl, že tatínek, tak Franta zrudnul jako spařené prase. Nakonec teda vysvětlil, že se to stalo při hře. Doktorka si zaklepala na čelo a s průpovídkou, že by ho teda vážně chtěla mít doma, klukovi dali prsty do sádry a jemu zase půlhodinové školení, jak nejlépe hlídat děti, aby nepřišly k úhoně. Moje dcera po telefonátu se zetěm dostala málem srdeční příhodu. Oddechla si, že večer už bude doma a tomu svýmu vynadala, že byl vyřízený jako daňové přiznání!“

„To se mu nedivím,“ řekl jsem soustrastně, přičemž jsem si vzpomněl na sebe. Dcerka je teď ve věku, kdy chce vyzkoušet jakoukoliv kravinu, takže i my budeme mít brzy na chirurgii VIP kartu.

„No,“ odfrkla si Tonička, „ale sotva dorazili domů a ze školy přišla o rok starší dcerka, jeli na tu chirurgii znovu, tentokrát s ní.“

„Cože?“

„No,“ podotkla Tonička, „taky jsem se tomu divila, když mi telefonoval z auta. Malá Andulka po škole lezla do skříně a na prsty jí spadla police! Zlomený malíček levé ruky. A teď to vysvětlujte! Na příjmu byla pořád ta samá doktorka, která ho pohledem mále přibila na dveře ordinace. Říkal mi, že se už nezmohl na žádný argument.“

„Tak to nevymyslíš,“ vyjelo ze mě.

„No,“ řekla Tonička, „a pak se ho ptala, jestli skutečně nepotřebuje jejich rodina pomoci, prý zná ženskou na krnovském OSPODu, která by se k nim mohla hned na druhý den podívat. Hrdinně poděkoval za pomoc a s oběma dětmi přijel odpoledne domů. Manželka už byla na letišti a měla dorazit v noci. Když jí psal, co se stalo s dcerou, ztropila takový kravál, že ji málem vyvedli z odletové haly! Tehdy pochopil, že jako manžel a otec definitivně selhal. Obě děti nakrmil, přečetl jim pohádky, uspal je. Závěrem uklidil dům od půdy po sklep, aby dcera neměla dalších námitek. To nejhorší však přišlo později.“

„Proboha,“ vyjelo ze mě, „co ještě mohlo být horšího?“

„No, to by ses divil,“ usmála se, „zeťák čekal na dceru v obýváku a únavou, možná i zklamáním, usnul. Probudila ho obrovská rána a pláč!“

„Co se stalo?“

„Dcera dorazila ve dvě hodiny ráno, zkontrolovala zbídačené děti, chlapa nechala spát na sedačce v obýváku a šla se do koupelny osprchovat. A když lezla z vany, uklouzla jí noha a praštila se do koupelnové poličky tak nešťastně, že jí pod levým okem vykvetl úžasný monokl jako po dobře mířené ráně pěstí! Když ji sanitka předávala na pohotovosti a naše mladá sdělila své jméno, styděla se jako jeptiška, když vidí velkou svíčku! A její chlap? Ten čeká, že mu dorazí doporučený dopis! Jo, a představ si, že oni čekají třetí. To jsem se dozvěděla včera! Musím se jich zeptat, jestli mají vůbec životní pojistky. V téhle rodině by se docela hodily!“

„To teda ano,“ usmál jsem se na ni.

„No nic, tak se měj! Už musím frčet! Čeká mě ještě večerní dojení,“ řekla na rozloučenou a zamávala mi na pozdrav.

A já si uvědomil, že ten její zeťák je stejný jako já. Občas udělá přešlap, ale má doma milující ženu. Albert Einstein jednou řekl, že láska je pro člověka složitější než matematika, mnohdy s nevyřešitelnými příklady. Franta je své ženě často předkládá…, a ona se do jejich řešení pouští pořád dokola. A tomu se říká láska. Díky za ni.

Váš Honza