Jak jsem ve své ženě našel skryté schopnosti aneb Žerty stranou

S mou ženou jsme spolu téměř dvacet let. Někde jsem četl, že po tak dlouhé době se manželé začínají navzájem podobat. Jsou však dny, kdy mě žena nepřestává překvapovat. Tak třeba dnes, kdy se postavila do cesty útočícímu vlčákovi.

Před rokem jsem napsal blog, v němž jsem své ženě popřál k narozeninám. Psal jsem o ní, že je něžná, laskavá, vnímavá, tolerantní, obětavá a ochotná. V těžkých chvílích je mi největší oporou, která mě inspiruje svou silou a jemností zároveň. V některých chvílích mě vytočí (já ji jistě vícekrát), ale zároveň rozesměje a pohladí. Rok se s rokem sešel, přičemž mohu s klidem říct, že výše popsaná slova stále platí…, a věřím, že i nadále platit budou. Po dnešní procházce s dcerou a naším německým boxerem mohu směle dodat, že je i statečná. Vidět ji dnes Xena bojovnice, pověsila by své řemeslo na hřebík, Johanka z Arku by okamžitě konvertovala a taková Vlasta by nadosmrti z Děvínu nevytáhla nos.

Velký pátek je pro nás důležitý. Nejen kvůli podvečerní návštěvě kostela a připomenutí si významného dne, ale také proto, že jej slavíme v klidu, hlavně pak spolu. Pracujeme oba v dětském domově, kde není o adrenalin nouze. Proto je každá společná chvíle vzácností. K dnešnímu svátečnímu dni patří také procházka loukou nad kostelem. Rostou tam krásné narcisy, zároveň je tam dostatečně velký prostor pro čtyřicet kilo mé chlupaté psí lásky. Německý boxer se totiž potřebuje denně vyběhat a vypustit svůj ventil. Pokud se to někdy nepovede, chová se doma v obýváku jako magor. Například večer u televize vám pes zcela lstivě a úskočně sebere z vaší nohy pantofel a zmizí. Při poklidném odpočívání v křesle vám začne okusovat palec u nohy, strká hlavu pod vaši paži a hloupě čumí.

Když nastartujete auto, přiběhne ke kufru, sedne a čeká, až mu jej otevřete. Skočí dovnitř a vrtí se radostí, jako kdyby byl pod dráty vysokého napětí. Velmi rád cestuje, …je mu vlastně jedno kam. Hlavně, že je s vámi. 

Zaparkovali jsme u kostela a vydali se směrem do kopce. Prohlédli jsme terén a zjistili, že jsme na louce sami. Proto jsme to nedočkavé torpédo pustili z vodítka. Kdo má doma boxera, dá mi jistě za pravdu, že v těchto případech je to stejné, jako kdybyste vypustili stíhačku F-16. Běhá to všemi směry, kouří se tomu od všech pacek, a to štěstí kolem je prostě viditelné a skoro hmatatelné. Bylo pošmourno, vlhko, dobře se dýchalo. U mě to bylo horší. Vzal jsem si tenisky, přičemž za deset minut jsem měl pocit, že mám mezi prsty na nohou plovací blány. Mám divnou vlastnost, že když se mi něco nelíbí, tak brblám celou cestu. Opětovně se skláním před svou ženou, protože já bych se v těchto případech sám se sebou rozvedl. 

Žena a malá dcerka si natrhaly u lesa kytici narcisů. Následně jsme si z vysokého kopce prohlédli část našeho města zvanou Mnichov a zjistili, že náš boxer táhne z lesa velkou dubovou větev. Má takovou přiblblou vlastnost, že jakoukoliv větev, nejlépe pak v délce pěti metrů, scvakne do čelistí a táhne ji přes půl kopce. Vypadá u toho jako bobr. Hvízdl jsem na něj se slovy, že jdeme zpátky. Nutno dodat, že poslechl. 

V polovině kopce jsme se však všichni zarazili. Pes leknutím upustil větev, holky zase narcisy. Proti nám běžel velký německý ovčák. Majitelka na něj hulákala z bezmála dvou set metrů, ale ta huňatá koule ji měla naprosto na háku. Velké chlupaté hovado běželo za námi do kopce naprosto odhodlaně a dusot jeho mohutných tlap připomínal statného medvěda. Jednou rukou jsem držel za obojek našeho psa, šestiletou dcerku jsem druhou rukou tlačil za svá záda. Německý boxer je vzácné plemeno. Za plotem působí hrůzostrašně, ke členům rodiny je naopak neskutečně mírumilovný. Ale pokud je jeho smečka v ohrožení, dokáže za ni položit ihned život. Na vetřelce tedy vycenil velké zuby, začal hlasitě vrčet, ježit srst a chystal se k boji. Držet jej v tu chvíli jednou rukou bylo jako držet odbrzděný tank. Dcerka začala plakat. 

V ten okamžik mě naprosto překvapila má paní. Jiná by okamžitě spustila na mobilu fotoaparát, aby měla na Instagramu ten nejlepší příběh. Manželka místo telefonu vzala odhozenou dubovou větev, pokrčila nohy jako Sáblíková před startem a postavila se napřímo té divoké chlupaté bestii. Točili jsme se zběsile v kruhu. Žena ovšem s naprostou přesností vsadila vše na jednu kartu. Udeřila vetřelce větví přes záda. Ten tak silnou ránu nečekal. Zastavil se a stáhl ocas mezi nohy. Pochopil, že s touto ženskou nejsou žádné žerty, otočil se a pádil za svou majitelkou zpět. 

Jsou okamžiky, kdy jste naštvaní na okolní svět. Máte plné zuby negace, která se na vás všemi směry hrne. Nevím, jak to máte vy, ale poslední dobou mám štěstí na lidi, které rozčiluje vlastně úplně všechno. Pak jsou tu chvíle s lidmi, o kterých víte, že by pro vás udělali cokoliv. 

A vzhledem k tomu, že má moje statečná polovička v úterý další krásné narozeniny, chtěl bych jí říct, že nelituji jediného dne, který trávím vedle ní. Všechno nejlepší!

Tvůj Honza