Jak jsem stavěl zahradní chatku aneb Pusť mě k tomu!

Moje žena je skvělá. S ní se člověk opravdu nenudí. A ctí ji, že mě i po dvaceti letech, přes má veškerá technická klopýtnutí, vidí jako domácího kutila. Tentokrát mi dala za úkol smontovat zahradní domek. A to byla výzva!

Moje manželka má zajímavý biorytmus. Snad je to její nákloností ke všemu řeckému..., nevím. Přes zimu je smutná jako želva, proklíná lyžaře, zimní oblečení, Santu Clause a vše, co toto studené roční období připomíná. S prvním sněhem zírá k jihu, pouští si zorbu, pojídá tzatziki, s nostalgií si prohlíží fotky z dovolené či ze zahrady a vzpomíná na léto.

Vánoční stromek u nás splní účel, a ještě před Silvestrem je zase složený v krabici. Máme totiž umělý, protože moje paní nepodporuje bezděčné nákupy těch živých na jedno použití. Miluje přírodu natolik, že nezabije ani mouchu, pro padlou včelu je schopna vystrojit certifikovaný funus a pravidelně před zimou sbírá po lesích podvyživené ježky, o které je schopna se celou zimu starat. Pomalu potřebuji v lednici mapu, abych se vyznal, co je pro mě a co pro jinou zvířenu. Pro našeho psa by dokázala jít světa kraj a v dobách, kdy jsme ještě měli slepice, jim podstrojovala natolik, že mnou připravené dobroty odmítaly jako lacinou cikorku za války. Ale mám za to svou ženu rád.

Jakmile skončí zima a slunce se začne hlásit o slovo, máme doma plno hyacintů, narcisů a všemožné další zeleně, které je po supermarketech kvanta. Pokud teplo a sluneční svit vydrží, začne se manželka rýpat v hlíně a připomíná mi veškeré úkoly, které se zahájením zahradního provozu souvisí.

„Mohl bys konečně smontovat ten zahradní domek, který leží už několik měsíců na paletě za domem!“

„Ano, drahá,“ prohodil jsem jen tak na půl úst v domnění, že tato vycpávková věta prolétne naším obývákem a rozplyne se v prostoru.

„To říkáš pořád,“ odsekla ostře, „už mi to slibuješ od podzimu!“

Vize proflákaného dne se rozplynula jako šance vlády na vyrovnaný rozpočet.

„No,“ pokračovala neúprosně, „máme dnes volno, tak se do toho pusť!“

Mé obranné argumenty o nutnosti dokončit práci pro nakladatele selhaly. Veškerá zahálka musela stranou. Vytáhl jsem návod k montáži domku, který jsme koupili v českém supermarketu. Sedl jsem si na zahradě ke stolu a zjistil, že manuál je v polštině. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem jako malé dítě sledoval na polské jedničce večerníčky v originále a pustil se do toho.

Začal jsem dělat základy. V okamžiku, kdy žena při pohledu z okna obýváku zjistila, že jsem se do práce pustil, vyběhla na zahradu a v obličeji zářila radostí. Když jsem viděl ten rozjasněný výraz, vjela do mého těla taková kutilská síla, že by mi ji záviděl i Pepa Libický. Podlahu jsme společně položili na základy, šroubovák uprostřed ležel na svém místě, nekoulel se.

„Táto,“ usmála se, „ono je to i rovně..., ty jdeš do sebe!“

Jak málo nám chlapům stačí. Prostě jen pochválit, ono to dělá zázraky.

Stěny šly přišroubovat k základně celkem rychle. Co na tom, že pláty složené z desek nelícovaly, protože bylo každé prkno nacvaknuto sešívačkou podle toho, jak zrovna polskému montérovi přišlo pod ruku. Polovinu z nich bylo nutno vytahat a převrtat na správné místo. Vzhledem k tomu, že je mi bližší klávesnice než šroubovák, prorazil jsem si na levé ruce šroubem díru. Tady zase zaimprovizovala moje dcerka, která mi ruku olepila úžasnou náplastí s Olafem.

Jakmile stály obvodové stěny, odešla žena do kuchyně podlít kuře v troubě. Při pomoci se stavbou totiž zvládla v mezidobí vyprat dvě pračky prádla, převléct peřiny, vysát a vytřít celý dům, stejně jako nachystat oběd. Vzhledem k tomu, že byla s výstavbou spokojena, svěřila mi montáž krovů pro usazení střechy.

„Pane Bože,“ ozvalo se za okamžik, „pusť mě k tomu!“

Mezi škrábáním brambor se koukla z okna a zjistila, že jsem si pro výstup na střechu vzal starý a rozvrzaný žebřík, jehož plastové packy na nožičkách léta chybí. To způsobuje, že pokud se postavíte na měkkou půdu, zajedou nožičky na jedné straně do půdy, žebřík se nahne a člověk padá ze tří metrů k zemi!

„Proč sis nevzal ten nový žebřík? Ty už si nepamatuješ, jak jsem tě při ořezání břízy oživovala?“

Kdo by si na to nepamatoval? Letěl jsem ze tří metrů, zahradnické nůžky se mi zapíchly asi třicet centimetrů od hlavy a já byl asi půl minuty na druhém břehu. Poté jsem po probuzení sledoval manželku, jak nakopla motorovou pilu a s neskutečnou zlostí a silou onu nebohou břízu setnula až u kořene.

Krovy jsme zvládli, stejně jako střechu, z nového žebříku. Domek stojí. Musíme jej ještě olištovat, natřít a obložit kolem dokola spoustou nesmyslů, aby byl přesně podle manželčiných představ. Ale mám radost, že má radost. Poslední dobou totiž zjišťuji, že kdybych ty moje dvě holky neměl, asi bych se sám zbláznil.

Jo a Olaf se mi už odlepil. Před chvíli jsem dostal náplast s Elsou!

Váš Honza