Letní Makedonie a Bulharsko - 2. díl: Sofie

Sofii zná kdekdo, přitom ale turistickým tahákem úplně není, což je škoda. Přitom jsou tu vykopávky, kostely, mešity, české šaliny i lyžařské středisko.

Sofie má bohatou historii. První osídlení tu byla před 8 tisíci lety. Postupně se tu vystřídali Thrákové, Řekové a Římané, vyplenili ji Hunové a Gótové a na dlouho ovládli Turci. V roce 1925 komunisté spáchali v Sofii do té doby největší bombový útok, kdy odstřelili střechu kostela Sveta Nedelja mimo jiné ve snaze zabít cara Borise III. a představitele vlády. V troskách našlo smrt 213 lidí, car ale mezi nimi nebyl, podobně členové vlády. Měli totiž zpoždění.

Tento příběh se vypráví na free tours, ke kterým se můžete přidat jednou denně v 11 dopoledne. Na trase v užším centru se prochází nejstarší obnažené vykopávky (Pretorium) i náměstí, kolem něhož jsou rozprostřeny mešita, synagoga, římskokatolický kostel i řeckokatolický kostel. Místní jsou náležitě hrdí na to, že ze soukolí dějin vyšla Sofia jako město tolerance.

Hrdí jsou i na to, že Bulhaři dokázali za 2. světové války ochránit svoji židovskou komunitu. Bulhaři jsou totiž známi svoji nedochvilností a odkládáním, carovo přežití atentátu budiž příkladem. Za 2. světové války byli Bulhaři na straně Německa, které si u nich vynucovalo perzekucí židů. Bulhaři se neustále vymlouvali na to, že mají jiné starosti, a pak to a pak ono, a to tak dlouho, až začalo Třetí říší téct do bot.

Jako Češi jsme vnímali v Sofii podivný mix známého s orientální exotikou. Na jedné straně jsou tu mešity a minarety, osmanská architektura, pravoslavné kostely a římské vykopávky v centru města. Vedle toho jsou tu klasické brutalistické budovy a po ulicích jezdí české šaliny, především typ T6, které už mají dost možná za sebou kariéru v některém z měst ve Střední Evropě.

Zato kuchyně je tu typicky balkánská. Doporučuji navštívit Izbata Tavern, kde mají místní klasiky jako mleté maso ve vinných listech nebo zapékané houby s masem a se sýrem. K tomu všemu samozřejmé víno.

Sofie ale není jen o památkách v centru. Na periferii města je Bojanský kostel z 10. století, který je na seznamu UNESCO. Kostel je plný nádherných fresek, pečlivě udržovaných ve stabilizovaném prostředí. Je to krása na pohled, kterou nelze vyfotit (nesmí se to a prostor je tak stísněný, že by to dost dobře ani nešlo), kterou je jednoduše potřeba vidět a zažít.

Náš den v Sofii se chýlí ke konci. Mně to přesto nedá a jedeme se podívat pod vrchol masivu Vitosha. Sofie má totiž jednu výsadu - přímo z města vede lanovka do lyžařského střediska. Se svými 20 km sjezdovek to není velké středisko, nicméně sahá do výšky 2260 metrů a od konečné metra je to k patě lanovky jen 4 kilometry. 

Je to trochu něco jiného než v Alpách, přesto podobně exkluzivní polohu žádná jiná metropole na světě nemá a to stojí za vypíchnutí. Autem se dá vyjet až k horní stanici lanovky, která vede z periferie města. Navzdory vzdálenosti jen 3 kilometry od okraje zástavby Sofie se dostavuje pocit, že už jsme v horách. Škoda jen, že není na město dobře vidět. Za vyhlídkou bychom museli vyjet až na úplný vrchol.

Další zastávkou je Bansko, kde má být od zítřka pěkně. O tom příště.