Kolumbie - 5. díl: Zpátky do Bogoty

Noční let z Bolívie a pak tak trochu jako bezdomovci v Bogotě, než nás vezmou na milost v hostelu. Plán na první den nemáme, o to zajímavější zážitky nám spontánní přístup nabídne.

Už jen cesta z La Pazu do Bogoty stojí za vypíchnutí. V Bolívii je levno, ale dvě věci jsou drahé: letenky do Bolívie a půjčení auta. Jako by nestačilo, že let z La Pazu do Bogoty je noční, takže vás rozbije, on i stojí docela ranec, víc jak 9 tisíc jednosměrně. Holt, kde není konkurence.

Dostat se do letadla je jako dohrát Prehistorika. Těch formulářů a kontrol. Otevírají se a prohledávají se všechna (!) palubní zavazadla. Přecjen letíte ze země s největší produkcí koky do země, která se proslavila jejím zpracováním. Když ve 3 ráno, před nástupem do letadla dumáte, jestli už prohledávání skončilo, přiřítí se celník se psem, který vypadá, jako by byl totálně sjetej. Freneticky přeskakuje od jednoho zavazadla k druhýmu. Vypadá to děsivě.

V šest ráno místního času přistáváme v Bogotě. Jeden by řek, že tentokrát půjde pasovka snáz. Nepůjde. Zase je to na hodinu. Tentokrát na nás nečeká auto k zapůjčení. Rovnou kupujeme sim kartu a vymýšlíme co dál.

Bogota má pověst poměrně chaotické dopravy a navíc nás čeká dlouhá cesta na hostel. Chvíli uvažujeme nad veřejnou dopravou, ale nakonec vítězí Uber. Za pár chvil chytáme borce, se kterým se před tím složitě domlouváme, kde se sejít. Snaží se vysvětlit, kde všude jako uberista nemůže, kde by měl problémy.

Kolem deváté ráno dojedeme do Arche Noah Butik Hostel, našeho útočiště na příští dny přímo ve staré čtvrti. Domácí je dobrej borec. Mluví slušně anglicky má hřívu do všech stran a zálibu v černé, takže vypadá jako mikrofon. Povídá, že si tu můžeme nechat věci, ale pokoj připravený není. Proto se jdeme projít.

Bogota nás vítá svým typický počasím. Je patnáct nad nulou, chvílema poprchává. Není to zrovna fotogenické, ale na první seznámení dobrý. Hned si lze všimnout bogotských specifik - obrovská sociální diverzita na malém prostoru, vysoké jakoby cihlové budovy a sekuriťáci, kam se podíváš (když ne sekuriťáci tak alespoň “pasivní ochrana”).

Centrum Bogoty

„Cihlové“ mrakodrapy

Vysoká míra zabezpečení v Bogotě

Nevíme moc, co se dnem. Po probdělé noci nejsme zralí na žádné velké fyzické ani intelektuální výkony. Není čas na prohlídku s průvodcem, ani na návštěvu muzea, není ani počasí na jen tak ledajaké trajdání. A v tom se řešení z ničeho nic před námi vynoří. Planetárium.

Planetarium v Bogotě

Už rozjezd je zajímavý. Před planetáriem je středoškolská třída. Paní učitelka žádá, jestli je s nimi můžu vyfotit. Nejen, že vyfotím, ale v dobrém rozmaru přepnu kameru na mobilu a ještě se sám s nimi vyfotím. Učitelka je ohromená a chce ještě selfíčko se mnou. Žádnou z těchto fotek nemám, nicméně věřím, že si studenti aspoň zapamatovali, že existuje Česká republika.

Zatímco třída odchází, my jdeme dovnitř. Expozice se podobá celé řadě jiných u nás i ve světě. Hezké obrázky, hezké modely, některé i interaktivní. Po prohlídce jdeme na edukativní film. Sedáme do hlubokých křesílek v poloze téměř v leže a spouští se film. Průlety vesmírem, zapálený výklad ve španělštině a pak.. Nic.

Únava, šero a ležatá pozice udělaly svoje. Z nicoty mě vyvede Ondra, který do mě šťouchá loktem. “Co se děje, usnul jsem?” Povídá: “Kdyby jen to, začal si chrápat tak, že to mě to vzbudilo.” Možná si ze mě dělal jen prdel, přesto to byl signál, že je třeba to zabalit, i kdybychom měli zevlit v hostelu na gauči.

To se nakonec neděje. Pokoj už je připraven a zhruba v 6 odpoledne usínám, tentokrát v posteli. Ještě před dvanáctihodinovým spánkem stíhám zarezervovat na dva další dny walking tour a food tour. Kolem nich se více či méně budou točit následující díly.