Kosovo - 5. díl: Priština

Bulvár Billa Clintona, Třída Matky Terezy, mešity, kostely, spousta drátů i nekompromisní brutalismus. To je Priština.

Příjezd do Prištiny je při navzdory víkendu nečekaně hektický. Město je ucpané ze všech stran, přestože k tomu není objektivní důvod. Nechci vědět jak to tu vypadá v týdnu. Ani zaparkovat tu není snadné. Nakonec nacházíme útočiště pro Sandero vedle Centra mládeže a sportu, což je vskutku impozantní ruina v užším centru, v sousedství fotbalového stadionu.

Stačí popojít o pár metrů dále a jsme na bulváru Matky Terezy. Vánoční stromek už stojí, stánky kolem dokola jsou připravené a to je přitom sotva půlka listopadu. Výšková budova, pěkná dlažba, prostě jak v evropském velkoměstě.

Severním směrem je hlavní městská mešita, jakých je po Balkáně spousta a stejně jako všude jinde je ve správnou hodinu přístupná všem.

Naopak jižním směrem je vysoká moderní katedrála. Tak moderní až z toho skoro bolí oči. Bohužel věž je v tento den uzavřena kvůli poruše výtahu a na schodiště nás pustit nechtějí.

Chtě nechtě bude to budova univerzitní knihovny, co se vám z architektury města zaryje nejvíce do paměti. Tohle brutalistické monstrum sešněrované ocelovými pruty suverénně ční uprostřed parku a můžete jej tak volně obcházet ze všech stran a nevěřícně na něj civět.

V sousedství knihovny je poněkud kontroverzní Chrám Krista Spasitele. Ten na první pohled vůbec nevypadá, že jeho stavba začala v roce 1992.

Z důvodů propuknutí kosovské války nebyl kostel nikdy dokončen. Srbové požadovali, aby byl pod ochranou policejních složek, kosovští albánci jej naopak chtějí strhnout, protože v něm vidí symbol Miloševićovy vlády a ohání se tím, že jde o černou stavbu. Dnes je budova zanedbaným uzavřeným torzem, které jako by bylo symbolem Kosovských poměrů.

Ale stačí popojít o pár metrů dále a na obzoru jsou stometrové mrakodrapy, které tu rostou jako houby po dešti.

Ale Priština není jen o architektuře. Naprosto okouzlující je restaurace Tiffany. Je sice detektivka tento podnik najít, nicméně jde o skvělou balkánskou restauraci se sezóním menu. Je to přesně ten podnik, kde se skvěle najíte, přestože horkotěžko pochytíte, co jste to v těch pěti chodech měli.

A pak je tu Soma Book Station, která je spíše podnikem na večer s velkým otevřeným prostorem a barem uprostřed. Mají středomořskou až mezinárodní kuchyni, a tak se sem chodí na burger, steak nebo saláty. A taky na víno.

Naše pouť Kosovem končí večerním letem zpátky do Vídně. Měli jsme ohromné štěstí na počasí, které je v Kosovu málokdy v listopadu prosluněné několik dní v řadě a právě s naším odjezdem se má pokazit.

Co dál? Vypadá to na Montenegro.