Kolumbie - 9. díl: Na cestě do Amazonie

Pár týdnů před odletem do Kolumbie psala Lufthansa, že nám ruší let zpátky do Evropy a že můžeme letět o několik dní dříve nebo naopak později. Když to dříve nejde, co s časem navíc?

Kouzlo těchto velkých aerolinek je, že mají podporu, která funguje. Navíc česky. Ne, že bych to nutně vyžadoval, ale na podpoře se za anglicky mluvící kolikrát vydává kdekdo. Proto bez problémů posouváme let o čtyři dny a rázem se otevírá prostor pro rozšíření programu v Kolumbii. A teď kam.

Z Bogoty se dá dostat na spoustu zajímavých míst, přesto náš čas je omezený, a tak nechceme daleko, ani nechceme řešit složité hraniční procedury. A také nechceme, aby to stálo ranec. Proto jsou možnosti dvě: Karibik nebo Amazonie. Volba padá na Amazonii.

Stačí dvě hodiny letu jsme opět na jižní polokouli. Přílet je impozantní. Pod námi je nekonečná zeleň v mracích, z níž se z ničeho vynoří ranvej.

Nekonečná zeleň Amazonie

Téměř stoprocentní vlhkost a teplota přes třicet stupňů způsobuje, že pokud nelije jak z konve nebo není čistá obloha, počasí prakticky nelze rozeznat. Sama Leticia je zvláštním světem. Ještě na letišti se platí vstup do národní parku. Pokud chcete překročit hranici do Brazílie, musíte si nechat dát razítko už na letišti, protože hranice mezi Kolumbií a Brazilií není typicky jihoamerická - stačí přejít ulici.

Na ulicích potkáte kdeco. Silnice jsou rozmlácené a jezdí po nich spousta tuk tuků a motorek. Na motorkách obvykle sedí tři i více pasažérů, jezdí i děti, helmu nemá nikdo. Co chvíli na nás z motorek místní pořvávají “taxi, taxi”. Rychle je jasné, že právě motorka je tím taxi. Velkou měrou má na této anarchii podíl, že v Leticii není dopravní policie, proto jezdí každý, kdo to umí.

Leticia

Jdeme se podívat do přístavu. Procházíme něčím, co by se dalo nazvat slumem. Přes zhruba pětimetrové koryto, kterým rychle teče voda, je vratký most z prken a kůlů. Most se kymácí pod nohama a já propadnu strachu. Jeden z místních natáhne ruku a pomůže mi. Tento hraniční zážitek později umocní, když se most do rána zřítí.

Cesta do přístavu v Leticii

S mapou v ruce hledáme přístav. Cesta, kterou mapa ukazuje, nevypadá úplně jako vhodný kandidát. Později se ukáže, že naokolo vede lepší cesta. Tím, že v Amazonii pořád prší, na každém rohu jsou bažiny. Co s tím? Hodíte přes bažinu kládu. Nápad by to byl dobrý, kdyby to opravdu nebyla jen surová kláda, která když namokne, docela klouže.

Cesta do přístavu v Leticii

Konečně jsme v přístavu. Upřímně, představoval jsem si trochu něco jiného. Tok Amazonky je impozantní, přitom je to jen jeho třetina. Žádné molo tu není. Ani náznak dlažby nebo betonu. Pravda, není to nákladní přístav, ten je dál za plotem, přesto odtud jezdí všechny lodě, které převáží pasažéry.

Přístav v Leticii

Amazonka, resp. její třetina

Hledáme někoho, kdo by nás vzal do Puerto Nariňo, oázy klidu zhruba 70 kilometrů proti proudu Amazonky kousek od peruánských hranic. Jenže je pozdě odpoledne a jediná šance je jet brzo ráno.

Po zralé úvaze volíme úplně jiný přístup. Jdeme do agentury, kterou vede Antonio Cruz Perez. Pěknou angličtinou nám vysvětluje, že můžeme jet na kolumbijskou stranu nebo na peruánskou stranu. Kolumbijská strana je spíše o fauně v korunách stromů, zatímco peruánská strana je plná bažin a proto především království vodní fauny. Volíme džungli s pevnou půdou pod nohama. Vyrazíme ráno. Antonio zajistí cestu lodí, ubytování, stravu, denní prohlídku džungle i noční prohlídku džungle. Stojí to ranec, doslova miliony pesos, ale když už jsme tady..

A o tom příště.