Kosovo - 4. díl: Přes hory do Prištiny

Po nějaké době se vracíme na cestu přes kosovské hory, které jsme v rámci covidové únikové hry na cestě z Albánie na jaře 2021 jen proletěli.  A bude i jeskyně a UNESCO.

Prevallë nás vítá mrazivým ale polojasným ránem. Mraky se přelévají kolem dokola a před zimní sezónou je tu vyloženě mrtvo. 

Přitom na pohled je to taková kosovská pseudosnobárna pro lufťáky z Prištiny a Prizrene, kde jsou malebné chatky a hotýlky, odkud se dá vyrážet na túry, ale na vyasfaltování parkoviště už peníze nezbyly.

Ještě o něco svéráznější je pak největší kosovské lyžařské středisko Brezovicë v sousedství. Tady už finance na vyasfaltování parkoviště byly a bylo jich hodně. Na druhou stranu na pohled to vypadá, že parkovací kapacity tu vysoce převyšují kapacity lyžařského střediska.

Nad obrovskými parkovacími plochami je lyžařské středisko, které působí trochu sešle, přesto má parametry solidní - sjezdovky má sice jen červené a černé, ale vleků a lanovek je 6 a lyžuje se do 2500 metrů. 

Navíc z propagačních fotek, který je kolem plno, je vidět, že to tu vypadá zvláště půvabně, když vládne inverze. Ceníky jsou sice ještě nezaktualizované, nicméně ani loňských 18 eur za denní lyžování taky není úplně ranec.

Naše další kroky míří k Prištině. Po cestě jsou dvě zastávky. Tou první je jeskyně Gadima. Jeskyně je typickou balkánskou atrakcí - vše vypadá zavřené, v tom se zčistajasna objeví dáma která zasyčí za kasu a při otázce na vstupné z paměti náhodně vylosuje hodnotu, jenž není nijak závratná.

Typicky balkánsky působí i to, že jsme tu sami nebo že cesty mezi krápníky jsou, poněkud nekompromisně, vybetonovány.

Trochu z jiné kategorie je klášter Gračanica. Ortodoxní klášter v maloměstě za jižním okrajem Prištiny je zapsán na seznamu UNESCO a od Vysoki Dečani a Peće ho odlišuje především to, že si tu nepřipadáte jak na vojenské základně. Důvod je prostý - majoritu ve městě tvoří Srbové.

Monastýr je přímo v centru a v jeho středu je kostel, který působí subtilním přesto elegantním dojmem. Tak jako ve spoustě jiných ortodoxních kostelů se i tady těžko fotí a dost možná to do budoucna zakáží.

Den se chýlí ke konci a my míříme do Prištiny, podivné směsi brutalismu a moderny. O té příště.