Kosovo - 3. díl: Na skok do Albánie

Údolí Valbona je zapomenutý klenot Albánie, který je od zbytku země téměř dokonale odříznut. To ale pro Kosovo neplatí. Proto když předpověď Kosovu nepřeje, jedeme právě sem.

Chcete-li se podívat do odříznutého údolí Valbona na cestě po Albánii, máte 3 možnosti:

• Můžete jet po zemi autem - z nejbližšího velkoměsta Škodry to není vzdušnou čarou ani 100 km, ale po silnici cesta vezme dobrých 5 hodin.
• Můžete využít trajektu - několikahodinová cesta trajektem po řece Drin sice není rychlá, ale jde o jeden z největších taháků v zemi. Nevýhodou je, že funguje jen v létě a s využitím trajektu cesta trvá také alespoň 5 hodin.
• Zhruba 5 hodin svižné chůze vezme i trek z Thethu, kdy na 12 kilometrů dlouhé trase překonáváte průsmyk ve výšce 1850 metrů. I to je jeden z největších taháků v zemi, když vyjde počasí.

Nebo můžete jet z Kosova, což je (nejen) v zimě s přehledem ta nejsnazší varianta -  z Prizrenu trvá cesta 2 hodiny, z Prištiny méně než 3 hodiny, dokonce i ze Skopje budete v údolí Valbona rychleji než z Škodry nebo Tirany.

Existuje lepší doba na návštěvu než listopad? Určitě. Ale když vyjde počasí, je to skoro jedno.

Nevýhodou je, že rána tu umí být studená a v pozdním podzimu už není pohled na sešlé stromy tak půvabný, jako by byl třeba v říjnu.

Asfaltka končí u hotelu s velkým parkovištěm. Chvíli zkoušíme jet dál, ale po pár metrech je cesta příliš drsná na naše Sandero. Přesto se prý dá dostat bez problému autem s vyšším podvozkem až do vesnice Rragam, která je od konce asfaltky 4 km. My to raději otáčíme. Přeci jen den je v listopadu krátký a my se máme opět vracet do Kosova.

Silnice z Bajram Curri do Kukës je takřka řidičskou nirvánou. Hluboce tady zalituji toho, že nemám lepší auto. Na stech kilometrech prakticky nového asfaltu za krásného slunného dne nepotkáme téměř žádné auto.

Město Kukës, kam mimochodem létá přímý let z Vídně, obepíná velká přehrada, která je v listopadu částečně vypuštěná. Hned u ní, na příjezdu od Bajram Curri, je restaurace Kulla e Lumës. Předností této restaurace je spíše než nabídka ryb, v našem případě okoun, právě její poloha.

Tentokrát máme nocleh domluvený v kosovských horách kousek od Prevallë. Zkoušíme hraniční přechod u Krushevë, protože dostávám tip, že hory v jihozápadním Kosovu jsou ty nejdivočejší. Bohužel celník nás nechce pustit na horském hraničním přechodu s tím, že přechod je jen pro místní. Zkouším ho překacat, ale nedá se. Proto se vracíme zpátky k dálnici do Kosova.

Den končí v Hotelu Bora Prevallë. Domácí vypadají, že jsou z našeho příjezdu překvapení. Hotel je rozdělen na dvě části silnicí. Část napravo po směru jízdy do hor je úplně opuštěná (bazén vypuštěný, do sebe složené židle) a funguje jen hlavní budova na levé straně. Je tu klid, ticho a pocitově naprosto šílená zima. Booking nebooking, i tak to občas dopadá. Aspoň že mají v zásobě přímotopy.

Příště o cestě přes Kosovské Alpy a o Prištině