Do Albánie autem - 8. díl: Cesta z Albánie jako úniková hra

Udělat si antigenní test a jet přes Chorvatsko? Nebo dojet do albánské části Prokletých hor a odtud dojet za jeden den? Nebo si to stříhnout přes Kosovo a Makedonii?

Je pátek 7. května 2021 a cesta z Albánie se zdá být solidní detektivkou. Přes Chorvatsko vyžaduje testování a nocleh v Chorvatsku, dále pak je třeba pokračovat přes Slovinsko a Rakousko nebo jet přes Maďarsko se zajížďkou do Budapeště. Tato varianta je dlouhá, obnáší až moc neznámých a po cestě je až moc hraničních přechodů (šest).

Cesta přímo z Albánie, přes Černou Horu a Srbsko trvá alespoň 13 hodin. To je na jeden den příliš a navíc je trochu frustrující, kolik zajímavých míst bezduše po cestě minete. Třeba kláštery Studenica nebo Žica.

Byť vypadá cesta přes makedonský Debar zajímavě, volba nakonec padá na kosovskou variantu. Obě cesty jsou dvoudenní s noclehem v Makedonii někde blízko srbských hranic. Kosovská varianta má sice taky spoustu zádrhelů, ale je nejrychlejší a má nádech dobrodružství.

Ke Kosovským hranicím vede velkolepá dálnice. Je to jediná zpoplatněná dálnice v Albánii, nicméně stojí za to - dálnice je doslova pastva pro oči a přesto, že tu můžete jet svižně, moc se vám nebude chtít. Zpoplatněných 128 kilometrů drsným terénem vyjde na 5 euro. Platit můžete jak v leke, tak přímo v eurech.

Z Krujë nám cesta na kosovské hranice zabere zhruba dvě hodiny. Tady začíná to dobrodružství. Pro vstup do Kosova je třeba PCR test, transitujete-li, musí transit zabrat méně než 3 hodiny.

Další vypečeností je, že v Kosovu neplatí zelená karta. Na hranici si tak sjednáváte vlastní pojištění, které stojí 15 euro na 15 dní (na kratší dobu pojistku sjednat nelze). Proceduru absolvujete přímo na hranicích a trvá se všemi dalšími formalitami zhruba 20 minut. 

V neposlední řadě, překročením albánsko-kosovských hranic porušujete srbské zákony. Oficiálně tak nemůžete opustit Kosovo přes Srbský checkpoint (nejde o hranici v pravém slova smyslu), ale tak, že se přesunete do Makedonie nebo Černé Hory. Nepochybuju o tom, že technicky je možné Kosovo  opustit směrem do Srbska, nicméně srbské zákony tento způsob cestování zapovídají a ze zkušeností jiných cestovatelů víme, že pokud se o to pokusíte, srbští strážci zákona vám to pěkně osladí.

Protože jsme byli mrzutí, že z důvodu časového tlaku se nemůžeme zastavit v Prizreni nebo Prištině, rozhodli jsme se si cestu zpestřit alespoň zkratkou přes kopce při hranicích s Makedonií. 

Kosovo je samo o sobě chudý kraj. Jižní Kosovo je navíc nejchudší částí regionu. Proto překvapí, že je tu infrastruktura kvalitní, přestože provoz je prakticky nulový.

Čas nás tlačí a my tak raději zastavujeme jen dvakrát. Poprvé v sedlu Prevallë zhruba 1500 metrů nad mořem. Počasí není ideální, nicméně scenérie jsou tu i tak pompézní. Přestože ve vysokohorském resortu není pomalu ani noha, na hlavní křižovatce posedávají trhovci a nabízejí domácí produkty. 

Následně míříme dolů do údolí směrem k dálnici mezi Prištinou a hranicemi s Makedonii. Tak jako spoustakrát předtím uslyším: zastav, tady je to pecka. Za námi je totiž velkolepý výhled na zasněžené vrcholy. Zastavíme se, pokocháme se a jedeme dál. 

Za pár minut jsme na příkré dálnici, která klesá směrem ke Skopje. Dálnice je estakádou v monumentální kulise kosovských hor. Nikdy bych neřekl, že jako Čech budu v Kosovu blednout závistí při pohledu na dálniční stavbu.

Zhruba 2 hodiny a 40 minut od razítka z albánsko-kosovské hranici stojíme na kosovsko-makedonské hranici. Strážník mi pěknou angličtinou říká: je to velká škoda, že jste jen tranzitovali, přijeďte znova, s PCR testem, Kosovo je nádherná země.

A má pravdu. Kosovo nás uhranulo. Přitom stačila chvíle a pár vstřícných a pozitivně naladěných lidí. Náš dojem je, že tato země s otřesnou pověstí, je nesmírně nedoceněná. Přitom působí mnohem spořádaněji než země kolem, je tu klid i pořádek. Když pár desítek minut  na to sedíme v pivovaru Old Town Brewery ve Skopje, hlavním tématem je právě Kosovo. Dost možná je pro nás největším překvapením celé cesty.

Před námi je poslední den cesty - transit z Makedonie. Až ten je tou únikovou cestou zmíněnou v nadpisu. Je sobota a my poté, co hladce přejedeme páteřní komunikaci vedoucí skrze Bělehrad dostáváme na prázdné dálnici na Subotici pocit, že dnes nás příkoří nečeká.

Z tohoto pocitu nás vyvedou Maďaři na srbsko-maďarské hranici. Dvě a půl hodiny se posunujeme krok sun krok až se probojujeme ke štíhlé vysoké strážkyni, která se cítí skoro až uraženě, když dám najevo, že v maďarštině s ní krok nedržím. Zvědavě kouká na moji plnohodnotnou rezervu. Když vytáhne plochý šroubovák velikosti asi tak 10 x 200 mm trochu znejistím. Následuje proťukávání rezervy skoro jako by očekávala, že v ní vezu pytlíky kokainu. Na druhou stranu právě tato procedura nám dává představu, proč jsme tady strávili dvě a půl hodiny ve frontě, byť jsme byli hotovi dohromady asi tak za 3 minuty. 

Naštěstí dál už nás příkoří nečekají a to ani tam, kde je čekáme nejvíce. Blíží se hranice mezi Slovenskem a Českem. Poslední dny jsme moc neřešili, co se v domovině děje. Digitální detox je úžasná věc tím spíš, když si později uvědomíte, že systematické sledování situace Česku by vás beztak na dění na hranicích nepřipravilo.

Takto vycházíme z toho, že situace je beztak určitě chaotická, pravidla nepředvídatelná a proto se naše úvahy o tom, jak se na návrat připravit, zhmotňují do podoby, že se necháme překvapit. Samotným překvapením pak je to, že se žádné překvapení nedostavuje. Je 10 večer, sobota, před námi jede auto se švédskou MPZ a my poprvé za celou dobu projíždíme hranice bez zastavení.

To je realita května 2021. A nejen května, obdobnou zkušenost mi nabídla i služební cesta do Rakouska v březnu.

Co si z toho vzít? Kseno říkal, že v Albánii byli zavření jen pár týdnů na jaře 2020. To se jen tak někde nedozvíte. Proto závěr je asi ten, že i v dobách prodchnutých restrikcemi to s těmi omezeními není tak žhavé. Stačí zaměřit svoji pozornost tam, kde není cestovatel odsouzen k nezdaru, a pak s otevřenou hlavou čelit výzvám.