Do Albánie autem - 7.díl: Návrat do Beratu a Krujë

Už jste někdy spali na hradě? Berat i Krujë vám to umožní. Navíc, když opadne denní ruch a turisté se vytratí, ocitnete se v těchto kulisách s místními, kteří tu normálně žijí.

O tom, že se chceme vrátit do Beratu, jsme měli jasno. Zážitek z loňského prosince byl silný, zvláště návštěva Liliho, o které jsem se rozepisoval v jednom z předchozích blogů. Vědomi si toho, že Lili je lokálním fenoménem, zavolali jsme mu a stůl pro 4 si zarezervovali.

Dopoledne jsme se zastavili ve Vlorë. Důvod byl jen jeden: navštívili jsme studio Bleta, kde jsme nechali vytisknout a zarámovat naši fotku s Lilim z prosince. Navíc jsme tentokrát chtěli i tak trochu s Lilim zapařit, a proto jsme si zarezervovali nocleh na citadele.

Citadela v Beratu má tři brány, ale jen jednou projede auto. Tady se také vybírá vstupné 300 Leke na osobu. Tím, že jsme měli nahoře nocovat, dospěl jsme k závěru, že mi to dává oprávnění, projet bránou jako místňák. Dlážděná příjezdová cesta je navíc velice strmá a tak mi představa, že někde u budky budu zastavovat, moc neimponovala.

Bránou jsme projeli jakoby se nechumelilo a pár minut na to jsme se ubytovávali v hotelu Klea. Malý hotel o 4 pokojích vede Kseno se svojí matkou. Je etnickým Řekem, který je pln enthusiasmu. Podobně jako Lili vám rád povypráví o Albánii a Albáncích, o městě, o byznysu a nakonec i o Lilim. Říká mi taky, že jsme v bráně měli platit, ale že je to beztak jedno, protože výběrčí jde domů už ve 3 odpoledne.

Liliho a Ksena spojuje to, že chce podnikat v malém, chce si s lidmi posedět a poklábosit a to by mu nešlo, kdyby se upnul na to, že chce, aby byznys pořád jen rostl. I u něj můžete posedět, na zahrádce nebo na verandě. Sice půlka jídelníčku není k dispozici, ale to co je, je naprostá špička.

Poté co si objedeme citadelu míříme za Lilim, dolů k řece. Když vidí dar, který jsme mu donesli, je dojat. Podobně jako posledně si dáváme mix v zásadě všeho, co má na jídelníčku. V podobném duchu jako Kseno vypráví o tom, že by mohl restauraci rozšířit, ale že nechce, že by jeho žena nestíhala a on by si nemohl vykládat s hosty. Po jídle přijde první runda rakije, pak druhá a třetí. Lili vypráví o tom,  že si svoji práci užívá, že si bere se ženou jen 10 dní volna v roce, bydlí ve svém a vydělají dost na to, aby mohli podporovat dcery na studiích. Mladší je na střední škole, ta starší studuje zubařinu v Tiraně.

Od Liliho odcházíme v 5 a pozvolným tempem se dereme nahoru na citadelu, která je dobrých 150 metrů nad řekou Osum. Večer, s pokročilou postgastrální demencí, trávíme s Ksenem. Ksena zaujme můj průvodce od nakladatelství Bradt. Povídá: “Ta fotka na titulní straně byla pořízena jen pár set metrů odtud. Je na ní děda jednoho mého kamaráda, který už je dnes po smrti.”

Kseno doporučuje k návštěvě vodopád a kaňon zhruba hodinu cesty z Beratu proti proudu. Tam se i ráno vydáváme a jak už to tak bývá objevujeme bohem zapomenuté monumentální scenérie. Tentokrát to ale až tak nepřekvapí, protože jde o lokality, o nichž se průvodci nezmiňují vůbec.

Návrat do Krujë

Jedním z vrcholů prosincové cesty byla návštěva restaurace Emiliano, o níž jsem se zmiňoval v prosincovém blogu. Vědomi si toho, že tu vaří naprosto fenomenální jehněčí a nosí talíře s výtečnými předkrmy, rezervovali jsme si u klanu Emiliano nocleh a předem jsme si objednali večeři na půl devátou.

Tentokrát jsme navíc, na rozdíl od prosince, měli štěstí i na počasí a tak jsme tentokrát měli vhodnou příležitost pozorovat západ Slunce z více jak 500 metrů vysoké skály Mali i Krujes. Na ní vede kvalitní silnice “vybavená” asi tak deseti naprosto zbytečnými a vysokými retardéry. Stoupání je to drsné jak pro auto, tak pro řidiče, nicméně odměna za to stojí.

Jestli dole v Krujë máte pocit, že se citadela tyčí nad městem, ze skalního ochozu vám přijde, že je oboje v rovině někde hodně hluboko pod vámi. Z vyhlídky máte úchvatný 180° výhled od černohorských kopců, přes albánské pobřeží, Tiranu až po dvoutisícové kopce nad Beratem. Západ slunce tu trvá setsakramentsky dlouho a vy krom toho, že pozorujete měnící se barvy, vidíte i jak hluboko pod vámi už jsou vesnice, kde slunce zapadlo, ale vy máte pořád západ Slunce před očima.

Celá show trvá přibližně hodinu a nám do ní navíc promlouvají drobná mračna, mračna, která podívanou nezahalí, naopak jí ještě dodají hloubku. Vše končí krátce po osmé. Najednou je cítit, že je jen 8 stupňů nad nulou. My se spouštíme dolů k Emilianovi, kde už na nás čeká talíř předkrmů a jehněčí.

I poslední ráno v Albánii se řadí mezi nezapomenutelná. Emiliánovi servírují vydatnou snídani, které dominuje fíková marmeláda. Nabízí se hned otázka: Kde ji koupit? Pan domácí bez váhání povídá, že je domácí a ptá se kolik ji budeme chtít. Když si říkáme o 6 balení ještě nevíme, že jedno balení je zhruba kilový kyblík, ve kterém se potácí celé fíky.

Podobně jako v prosinci, i tentokrát naše cesta po Albánii vrcholí v Krujë. Před námi už je jen dvoudenní cesta zpět do Brna.

O té příště.