Baskicko – 9. díl: Co navštívit na cestě do Baskicka - Španělské Pyreneje

Za severní Španělsko lze považovat území, jenž je od západu na východ dlouhé přes tisíc kilometrů. Já se zaměřím na lokalitu mezi Baskickem a Katalánskem. Mimo Barcelony tu totiž mnoho typicky turistických lokalit nenajdete.

Španělské Pyreneje nabízí ohromnou rozmanitost. V pětiset kilometrovém pásu podél hranic s Francii naleznete veškeré horské typy vegetace, veškeré typy krajiny a ohromnou kulturní i jazykovou rozmanitost. S Katalánskem na východě a Baskickem na západě se dá říct, že španělské Pyreneje jsou nejméně typický regionem Španělska

Girona

Gironě se říká město tisícerého obléhání. Od římských dob se o ni bojovalo v každém století a obléhána byla celkem šestadvacetkrát. I díky tomu si vysloužila přízvisko “nesmrtelná”.

Po staletí se zde míchaly různé vlivy a díky tomu získala Girona nádech rozmanitosti. Jde o město s velmi zachovalým středověkým centrem, kde se mísí vlivy od těch římských až po modernu a vše do sebe zapadá.

Dominantou je bezpochyby katedrála, která se tyčí nad historickou čtvrtí. Katedrála budovaná od roku 1038 je přístupna po dlouhém schodišti z Placa de Catedral. Jde o monumentálni gotickou stavbu, která vzbudí respekt u každého návštěvníka. Katedrálu tvoří jedna chrámová loď, která má však šířku 22 metrů a tvoří tak nejširší klenbu na světě.

Krom katedrály můžete navštívit křížovou chodbu nebo Muzeum d’Art sídlícím v sousedícím biskupském paláci.

Celé historické centrum je velice kompaktní a projdete ho za pár desítek minut. Je obehnáno hradbami, které jsou taktéž veřejnosti přístupné a poskytují skvělý výhled na město.

Parc Nacional d'Aigüestortes i Estany de Sant Maurici

Aigüestortes znamená doslova propletená voda. Tento název vystihuje park se zhruba čtyřmisty jezery a bezpočtem potoků a vodopádů velmi dobře.

Národní park byl založen v roce 1955 a nachází se mezi údolím Val d Aran a Andorrou. Centrem parku je jezero Saint Maurice (1915 m.n.m.), od kterého se rozebíhá řada stezek až do nejvýše položených částí parku.

K jezeru se dostanete snadným zhruba dvouhodinovým pochodem z Espotu (1330 m.n.m.). Nejde ale o jediný přístup do národního parku. Další přístup je z údolí Valle de Boi, které je hůře dostupné a tak i méně využívané turisty.

Diverzita fauny a flory v národním parku je dechberoucí. Svahy v hlubokých údolích jsou hustě porostlé jedlemi a borovicemi. S rostoucí nadmořskou výškou lesy ustupují a nahrazují je pláně s lučním kvítím. Ještě výše jsou pak holá skaliska, která sahají až nad 3000 metrů nad mořem a na nichž je po většinu roku sníh. Mezitím vším pobíhají kamzíci, poletují tetřevi a poskakují žáby.

Prostě je to kýč, jak bič, ale pokud se vám poštěstí počasí, budete mít pocit, že to je ráj na zemi. Tím spíš, když se vyhnete červenci a srpnu.

Lleida

Lleida díky své skvělé poloze slouží především jako výchozí bod k cestám do Pyrenejí. Rychle se odtud dostanete do Národního parku Aigüestortes i k masivu Maladeta, kde se nachází nejvyšší hora Pyrenejí Pico de Aneto (3404 m.n.m.).

Město nepůsobí na první pohled vůbec nijak vábivě. Průmyslová předměstí na kráse nepobrala a při pohybu po centru města máte pocit, jako byste byli spíš v Marseille (v tomu špatném slova smyslu).

Co si ale rozhodně vaši pozornost zaslouží je dominanta města La Suda de Lleida. Pevnost tyčící se vysoko na centrem je volně přístupná veřejnosti. Autem můžete dojet až na nádvoří, kde zdarma zaparkujete.

V areálu naleznete tzv. “starou katedrálu” La Seu Vella z pískovcového kamene postavenou v obodbí mezi 13. a 15. stoletím. Od roku 1707 se využíval areál jako kasárna. Král Filip V. tím chtěl místní Katalánce potrestat za jejich vzpurnost.

Vojáci opustili areál až v roce 1950 načež se začalo s rekontrukcí. Více se dozvíte v expozici v budově na úplném vrcholu areálu.

Parque Nacional de Ordesa y Monte Perdido

Jestliže Národní park Aigüestortes je kýč jak bič, pak Odresa je surovou megalomanií. Národní park, který se jmenuje podle své dominantní soutěsky a svého nejvyššího vrcholu, přiléhá k Pyrenejském národnímu parku na francouzské straně a svou pompézností vyrovná, ne-li předčí Cirque de Gavarnie na francouzské straně.

Jádro národního parku tvoří kaňon Valle de Ordesa obklopený skálami, jejichž výška v ústí kaňonu převyšuje 1000 metrů. Vstupní bránou do národního parku je vesnice Torla. V hlavní sezóně odsud jezdí do kaňonu kyvadlový autobus, mimo ni ale můžete pokračovat individuálně vlastním autem.

Od parkoviště ve výšce 1320 metrů, se rozbíhá řada stezek různé obtížnosti. Většina výletníků míří samotým kaňonem, nenáročnou stezkou, jež směřuje k vodopádu ve výšce 1800 metrů. Chcete-li se ale vydat náročnější, avšak působivější cestou, můžete hned za parkovištěm zabočit na příkré stoupání jížní stěnou kaňonu směrem k vyhlídce Faja Pelaj, z níž jsem pořídil fotku publikovanou v minulém díle.

Obě cesty se sejdou poblíž vodopádu na konci údolí. Od vodopádu si můžete vyšlápnout k Refugio de Góriz, chatě, kterou využívají horolezci, kteří jsem přišli zdolat 3355 metrů vysoké Monte Perdido a nabízí skvělý výhled na kaňon.

V neposlední řadě i severní (strmější) stěna nabízí stezky, mezi nimiž i tu, která vede k průrvě Breche de Rolland. V severní stěně jsou chodníky vytesané ve skalách vysoko nad dnem kaňonu, tedy nic pro ty co trpí závratěmi.

Vydáte-li se sem (a vyjde vám počasí), určitě nebudete litovat. Mějte ale vždy na paměti, že počasí se tu mění rychle a samotné údolí má své specifické mikroklima. Na dno kaňonu nesvítí slunce ani v létě a běžně se tak může stát, že u parkoviště je o 5 až 10 stupňů méně než o několik set metrů výše.

Mallos de Riglos

Vysoké skály tyčící se nad vesnicí Riglos jsou rájem pro horolezce. Vápencové skalní stěny mají výšku až 300 metrů a tak logicky přitahují hordu nadšenců.

Turistů tu obecně ale mnoho nepotkáte. Přitom lokalita krom horolezeckých výzev nabízí i hezké turistické trasy s nádhernými výhledy do okolí.

Může to souviset s tím, že o Mallos de Riglos se vůbec nezmiňují průvodce, konkrétně průvodce Pyrejemi od Rough guide, ani průvodce Severním Španělskem od Lonely planet.

Riglos naleznete poblíž silnice A132 mířící z Huescy směrem na Irňu (Pamplonu). Do Jacy, která je jednou z bran do Pyrenejí, je to 60 kilometrů, do Huescy dokonce je 45 kilometrů. Na dosah je i nádherný Monasterio de San Juan de la Pena.

Další tipy

Vesnice Castellfollit de la Rocca je zajímavá už jen tím, že stojí na vysokém skalním ochozu. Mimo to je tu ale naleznete muzeum klobás. Vstup je zdarma a expozice končí podnikovou prodejnou. Budete-li pokračovat z Castellfollitu dále na západ, budete mít příležitost zabočit na cestu vedoucí z vesnice Isil ke klášteru Montgarri. Ta sice není pro městské osobní auto, pokud ale můžete vydejte se sem, takovou divočinu jen tak v Evropě nenajdete. Za návštěvu určitě stoji i Jaca se svojí citadelou ve tvaru pěticípé hvězdy nebo Přírodní park Posets-Maladeta, který jsem trochu neprávem opomenul na úkor jeho sousedů. V neposlední řadě stojí určitě za návštěvu Přírodní park Sierra y Canones de Guara. Ten jsem sice nenavštívíl, ale z toho co jsem se dočetl, je vyhledávány především vyznavači adrenalinu, kteří sem jezdí sjíždět divoké řeky a lozit po skalách.

Závěreme ještě jeden nestandartní tip. Chystáte-li se do těchto končin, zkuste si obstarat průvodce Pyrenejemi od Rough guide z roku 2002. Byť zastaral, je to nejlepší průvodce, který jsem měl kdy v ruce. Pyreneje popisuje na pětistech stranách s podrobností, se kterou jsem se jinde nesetkal.

Od příštího dílu se budu opět věnovat specifikům života v Baskicku. Začnu od bydlení.