Autem do Oděsy

Ukrajinské silnice odjakživa mají nevalnou pověst a Poláci na tom nebývali o moc lépe. Jenže jak tomu v dnešní době opravdu je?

V Polsku rostou dálnice jako houby po dešti a tak doba, kdy jsme se na Poláky dívali přes prsty, je ta tam. Jejich silnice a dálnice svojí kvalitou ty české nezanedbatelně převyšují a tomu odpovídá i jejich smělý dálniční rychlostní limit nastavený na 140 km/h. Navíc ani finančně na dálnici nevykrvácíte. Mýtné platíte po desítkách zlotých a za Krakovem směrem na Ukrajinu dokonce už ani to ne.

Vypadá to skoro až idylicky. A idylou to skutečně i je, jste-li na dálnici sami. To není až takovou raritou, zvláště na východ od Krakova doprava řídne a řídne až do stádia, kdy můžete jet pohodlně a nerušeně těch svých 150 tachometrových tempomatových. Jenže, co když provoz zhoustne?

To je jiný příběh. Řidiči na dálnicích předjíždějí tuhle zleva, tuhle zprava, blikají u toho jak pominutí a na bezpečnou vzdálenost nedbají. Každý jede sám za sebe a na nikoho ohledy nebere. Jeden by jim nejraději vysvětlil, že jízda v levém pruhu neimplikuje povinnost překračovat maximální povolenou rychlost. Ač je to chvílemi ke vzteku, vězte, že to je podstatě jen taková průprava.

Ukrajinská hranice a šok

Na webu si snadno najdete, jaká je časová prostupnost hranic. Z důvodu špatné predikce pro přechod Krakovets volil jsem cestu přes Przemyśl. Průjezd přes hranice sice zabral nějakých 40 minut, nicméně šlo o kontinuální proces. Tuhle dostanete papír se SPZ a počtem pasažérů, pak do něj dostanete asi tak 3 razítka, každému orgánovi ukážete pas a techničák, některému i zelenou kartu a takhle to plynule pokračuje. Prostě pořád se něco děje, což ve vás vyvolá dojem, že nejde vlastně o žádné velké zdržení (a taky není v porovnání s cestou opačným směrem).

Pak překročíte hranice a čekáte, co přijde. Jestli budou cesty s hlubokými kolejemi, čtvrtmetrovými lochnami nebo příčnými vlnami. Čekáte v zásadě marně. To totiž přijde nejdříve ve Lvově.

Lvov je ochutnávkou toho, jak mohou vypadat komunikace ve městech. Odpověď zní: jakkoli. Setkáte se tu poměrně často s dlažbou, která se vlní všemi směry, i s hlubokými výtluky. Na druhou stranu se tu prvně setkáte i se semafory s odpočtem, a to jak pro řidiče, tak i pro chodce.

Na co tu narazíte ale především,jsou bezohlední řidiči. Zde prvně okusíte, že na Ukrajinských silnicích platí především právo silnějšího a způsob řízení tu odpovídá víc například Kazachstánu než střední Evropě. Tak jak jsou řidiči velice ohleduplní k chodcům, jsou naprosto bezohlední k sobě navzájem. Každý tu jede sám za sebe, nikdo nikomu nenechá dobrovolně ani milimetr místa a tam, kam se nenatlačíte, tam se prostě nedostanete.

Výhodou naopak je to, že ač je provoz velice hustý, a to je prakticky kdykoli, neměl jsem ve Lvově, a v zásadě ani v žádném jiném Ukrajinském městě, problém bezplatně zaparkovat.

Jedeme dále směrem na Umaň

Už ve Lvově jsem začal vážně pochybovat, jak je to s nejvyšší povolenou rychlostí na Ukrajině. Tyto pochybnosti se objevily především poté, co jsme jeli v noci z centra taxíkem na šedesátce rychlosti zhruba 100 km/h.

Za městem jsem dospěl k závěru, že koncept maximální povolené rychlosti tu v zásadě neexistuje, tedy není-li místně definována značkou. Maximální povolená rychlost je určena třemi faktory: provozem, stavem komunikace a vztahem řidiče k jeho vozidlu.

Těch 530 kilometrů do Umaně nebylo ani trochu tím, co jsem na východ od Lvova čekal. 450 kilometrů bylo naprosto ve špičkovém stavu. Silnice šířky na 3 až 4 auta s dvěma pruhy umožňovala velmi rychlou jízdu. Ač jsem jel místy velmi svižně, téměř vždy se našel někdo kdo mě chtěl předjet, příležitostně to byl i kamión, to když jsem měl pocit, že projíždím zástavbou a řidiči Kamazu za mnou přišlo mých 100 km/h nedostačujících. Jiní z těch, co mě předjížděli, se kolem mě mihli způsobem takovým, že mohli i atakovat 200 km/h. Krom toho, že komunikace měly špičkovou kvalitu, podél nich byla po většinu času stromořadí nebo alespoň křoviska, která fungovala jako větrolamy. 

Ač tento popis může znít skvěle, vždy je potřeba být velice pozorný. Může se vám na cestě objevit dobytek nebo se rapidně změní kvalita vozovky. Je tu totiž i těch zbývajících zhruba 80 kilometrů, která na upgrade čekají. Jde o úseky v rekonstrukci (například na obchvatu Vinnycje) nebo úseky v havarijní stavu, poničené tranzitní dopravou, s hlubokými kolejemi i příčnými vlnami (nejhorší je v tomto smyslu asi obchvat města Chmelnyckyj). Tady doporučuji zvolnit zhruba na 60 km/h a, je-li to třeba, potlačit ego. Místní vás budou hojně předjíždět, jenže je třeba si uvědomit, že mnoho z nich má nezanedbatelně vyšší světlou výšku nebo maji vehikly s hodnotou sotva dosahující hodnoty vaše smartphonu.

Na těchto úsecích ale neztratíte příliš mnoho času, a tak tím, co vás dokáže opravdu zdržet může  být nakonec jen částečná uzavírka s kyvadlovou dopravou. Tyto systémy mnohdy fungují velice špatně a vytvářejí i kolony na několik hodin. Tak tomu bylo v mém případě na poslednímu úseku z Vinnycje do Umaně. Pokud vás ani tyto anomálie nezdrží, ze Lvova do Umaně se lze svižnější jízdou dostat pod 6 hodin.

Dálnice Kyjev - Oděsa

Umaň se nachází před polovinou dálnice. Do Kyjeva to máte asi 200 kilometrů, do Oděsy ještě 270 kilometrů. Nejde o dálnici v pravém slova smyslu - podobně jako jsem popisoval v případě Kazachstánu, i tady najdete autobusové zastávky, přechody pro chodce a přerušení středových svodidel umožňující otočení do protisměru.

Pohyb po dálnici vypadá dosti jinak než u nás. Dominantně osobní auta využívají levého pruhu. Pravý využívají jen kamiony a masochisti. Ne že by byl po celé trase vyloženě v havarijním stavu, ale kvalita se tu mění ze stavu “150 km/h bez problému” po “i 40 km/h je hodně”, velmi rychle a nepředvídatelně. 

V levém pruhu můžete jet v zásadě tolik, kolik vám vozidlo a pud sebezáchovy dovolí. Opět platí, že žádná rychlost není dost vysoká, aby se vám nemohl objevit za zády zběsile blikající Cayenne s údernou SPZ. Troufám si tvrdit, že některá vozidla, která mě předjížděla, mohla jet i 250 km/h.

S cestováním vysokou rychlostí to ale není až tak jednoduché. Dálnice je v otevřené krajině. Kam oko pohlédne, žádný strom, a tak jako řidič budete čelit nemalým poryvům větru, které ve výsledku vedou k tomu, že se tu cítíte za volantem mnohem méně komfortně než na nedálniční silnici ze Lvova do Umaně.

Proto pojedete-li rychle, dojede do Oděsy unaveni a s vytahanýma rukama. No a v Oděse opět zapadnete do starých kolejí.

Místy i doslova.