Arménie - 6. díl: Poklady na dosah z Jerevanu, část 2.

Arménie je posetá kláštery. A tři z těch nejznámějších a nejzachovalejších jsou na dostřel z Jerevanu. A nejen to. Dojde i na antický chrám.

Zrovna Hovhannavank, u něhož jsem končil předchozí díl, není z těch, které byste našli na pohlednicích nebo seznamech zaručeně “must seen” atrakcí. Přitom tento klášter na hraně skalního ochozu snad ani nemůže mít pompéznější kulisu.

Nejstarší části kostela pocházejí z 5. století, další části byly dostavěny ve 13. století. Tak jako spousta klášterů, i tento byl několikrát pobořen v důsledku zemětřesení, nicméně obnova byla provedena velice šetrně, a tak má kostel svého ducha, čemuž pomáhá i to, že tu, patrně tak jako my, jen tak na někoho nenarazíte.

Úplně jiný je Geghard, náš další cíl. Geghard je památkou UNESCO a je naprostým protipólem Hovhannavanku - je před ním obří parkoviště, na němž se vybírá parkovné a panuje poloanarchie srovnatelná s Jerevanem. Nadto dost možná, tak jako my, budete k němu projíždět pomalu jedoucí kolonou na postupně renovované silnici. Co na tom, že na místním tankodromu by se dalo v Ladě uhánět třikrát rychleji, provoz to beztak neumožní.

Samotný Geghard je dost jiný než ostatní kláštery, a to především tím, že jde částečně o samostatnou stavbu a částečně je vytesaný do skály. Arméni považuji Geghard za nejkrásnější stavbu v zemi. Historie sahá až do 4. století a dle legendy vytesali křesťané chrám otvorem ve stropu vlastními rukama v průběhu 30 let. Specifickou atmosféru vyjímečného prostoru dokresluje navíc obrovská vlhkost. Zvláštní místo.

To o něco níže v údolí stojí další arménsky highlight - Garni. Chrám Garni je řeckou antickou stavbou z 1. nebo 2. století. Je to velice rozporuplná samostatně stojící budova, která na jednu stranu má kouzlo antických řeckých památek, na druhou stranu byla v roce 1679 zdemolována zemětřesením a na obnovu o 3 století později byly použity jak původní, tak nové kameny. Výsledkem je dojem, v němž se spojuje autenticita antického stavitelství s vizuální čistotou moderní repliky.

Nadto jde o místo veskrze fotogenické a pro svou dostupnost vyhledávané turisty. Podobně jako v Geghardu i tady potkáváme na arménské poměry davy lidí, a to přesto, že je zářijové úterý.

Jsou 4 odpoledne a nabízí se otázka, kam dál. Logicky volba padá na klášter Chor Virap. Doporučuje se jej sice navštívit spíše ráno, na druhou stranu odpolední návštěva nás může oprostit od davů turistů.

Překvapivě nejzajímavější na Chor Virapu je nakonec cesta k němu. Silnice z Garni působí dojmem, jako by ji dokončili včera a my jsme na ní úplně sami. Slunce už je níže a podzimní krajinu halí do nádherných barev.

Při příjezdu k Chor Virapu zjišťujeme, že jak zapadlo Slunce za Ararat, je příliš velké šero než aby se nám chtělo jít na kilometrovou túru ke klášteru. Chor Virap, místo zrodu arménského křesťanství prodchnuté historií plnou šílenství, tak necháváme na někdy příště a místo toho při západu Slunce míříme dál na jih.

Ararat nám na rozloučenou nabízí pompézní výhled při začínající noci a nám je tak jasné, že se sem určitě musíme vrátit, když ne v příštích dnech, tak někdy jindy.

Míříme do Areni, kraje vína, se suchým klimatem a bez světelného smogu. O tom příště.