Zpověď pana Kryštofa

Nebyl jsem klasický mamánek, který se jen válí a bezpracně naplno využívá služeb mamahotelu, avšak se svou rozvedenou maminkou jsem bydlel až do její smrti. Její zbytečný odchod se mnou hluboce otřásl a úplně mě zlomil.

Začnu tím, jak jsem na přelomu základní a střední školy nemohl svému otci odpustit, že od nás utekl za cizí mladou ženou. Byl jsem v pubertálním stádiu formování své povahy a tento otcův čin pro mě znamenal dvě věci. Jednak úzký příklon k mamince ve snaze jí jeho útěk nějakým způsobem vynahradit a za druhé nechuť k navazování vztahů s jinými ženami a podezíravost vůči nim.

S maminkou jsem tedy zůstal a podílel se s ní na každodenních radostech i strastech, na vedení a financování naší domácnosti navzdory tomu, že se mě s postupujícími léty snažila přesvědčit, abych si založil vlastní rodinu. Sama si už dalšího životního partnera nenašla a já měl o důvod míň, abych od ní odešel. I ona nakonec pochopila, že se mnou nic nenadělá a smířila se s myšlenkou, že se nikdy nedočká vnoučat.

Roky utíkaly, mně minula čtyřicítka, mamince bylo sedmdesát a přestalo jí sloužit zdraví. Postihovaly jí opakované záněty plic, špatně se jí dýchalo a naše role se vyměnily, já ji oplácel péči, kterou mi věnovala, než jsem dospěl. Omezil jsem své společenské kontakty, které byly tak jako tak vždy celkem sporé, a s maminkou jsem trávil prakticky všechen svůj čas.

Když se vloni na jaře objevila ta divná nová nemoc, začal jsem mít o maminku opravdu strach. Možnost pracovat na dálku z domova a pořizovat nákupy s dovozem až před práh jsem uvítal a krom nejnutnějších případů jsem nevycházel z domu. Když se pak v létě situace zlepšila, byl jsem klidnější a dovolili jsme si s maminkou dokonce dvoutýdenní výlet na klidné místo v srdci Vysočiny do penzionu, kde bylo jen pár lidí. O to tíživější byl pro nás oba prudký nárůst nemoci před rokem na podzim.

Tehdy došlo k tomu, čeho jsem se nejvíc obával, musel jsem vzít maminku v neodkladné záležitosti osobně na jeden úřad, a ačkoli jsme se sami chránili, nakazili jsme se tam oba. Měl jsem silné podezření na skupinku lidí, se kterými jsme tam čekali ve stejné místnosti, a kteří si navzdory mým žádostem a prosbám odmítali zakrýt ústa a nos. Nebrali v potaz, že je to povinné a dokonce ani to, že mohou ohrozit mou chronicky nemocnou maminku. Jen se smáli a tvrdili, že jich se to netýká a je jim to jedno. Důsledek byl fatální, sám jsem měl sice jen středně závažnou formu bez nutnosti hospitalizace, ale maminka tomu podlehla.

Když se na to dívám s ročním odstupem, přiznávám, že jsem po maminčině smrti přišel o rozum. V té době jsem byl shodou okolností přeřazen na jinou pozici ve firmě, v důsledku čehož jsem tam musel být po většinu dní fyzicky přítomen. Skončila mi tedy práce z domova a já byl vržen mezi lidi nejen v samotné práci, ale i v hromadné dopravě, protože jsem u naší firmy neměl kde parkovat.

Jakmile jsem se setkal s někým, kdo neměl roušku nebo respirátor, stačilo nesprávné nasazení, případně kdo jakýmkoli jiným způsobem podceňoval nebezpečí nákazy, jednal jsem jako ve zkratu. Takového člověka jsem agresivně verbálně osočil, aniž jsem řešil, zda po právu či nikoli. Stačilo, abych například potkal kolegu bez roušky na WC, který si tam jen odskočil z kanceláře, kde seděl sám, a už to ode mě tvrdě schytal. Ve veřejné dopravě, v obchodech a na podobných místech jsem měl řadu konfliktů, sám se dnes divím, že se obešly bez fyzického střetu. Nebylo tedy divu, že mě lidi považovali za protivného podivína, a než aby se se mnou hádali, raději se mi začali vyhýbat.

V krátkém čase jsem přišel prakticky o všechny přátele, a to nejen v reálném životě, ale i na sociálních sítích, neb tam jsem se choval úplně stejně. A to všechno kvůli své mamince, respektive kvůli té skupině lidí na úřadě, od kterých jsme se oba nakazili. „Ty můžeš za její smrt! A ty! A ty taky!“ Tohle jsem v duchu a dokonce někdy i nahlas říkal všem, kteří se k nebezpečí nákazy chovali ledabyleji, než bylo nejen nařízeno, ale i než jsem se domníval já sám. A mohu vám říct, že být tehdy na mně, nejradši bych pozavíral všechny lidi doma a nedovol jim vystrčit ani nos. Teď s odstupem času vím, že jsem jednal nepřiměřeně, ale pochopte mě, prosím, přišel jsem o maminku, která mi byla vším a po jejímž odchodu se mi zhroutil svět.

Vše vyvrcholilo zhruba před dvěma měsíci, když jsem se potkal s jednou kolegyní. Vycházela z kantýny, přede dveřmi si za chůze chtěla nasadit respirátor, ale nestihla to a prudce kýchla akorát ve chvíli, když jsme se míjeli. Vyjel jsem na ni, že si to měla vzít ještě u stolu, jakmile dojedla a ne až teď, protože takhle může někoho zabít. Ani jsem tím nemyslel sebe, spíš kohokoli jiného, koho může tím kýchnutím nakazit a vmetl jsem jí do tváře, že takový člověk může umřít v bolestech na plicním ventilátoru. Byl jsem obzvlášť naštvaný, protože se to stalo akorát v den výročí úmrtí mojí maminky. Kolegyně se mi samozřejmě omluvila, navíc uvedla, že není nakažená, nýbrž má alergii a něco ji muselo podráždit ke kýchnutí, a že si to můžu klidně ověřit. Vzal jsem to jako vytáčku, rozčílil se ještě víc a dostal jsem těžký infarkt.

Ztratil jsem vědomí a probral se až v nemocničním pokoji napojen na kapačku a obklopen blikajícími přístroji. V následujících dnech jsem se dozvěděl, že nebýt okamžité reakce oné kolegyně, rychlého příjezdu záchranky a bezodkladné péče lékařů a sester, nepřežil bych. Rázem jsem měl spoustu času na přemýšlení a začal jsem si uvědomovat, že při svém přehnaně příkrém hodnocení jiných lidí jsem za celý ten rok jaksi zapomněl hodnotit sám sebe. Celou dobu jsem žil s myšlenkou: „vy jste ti špatní, jen já jsem ten dobrý,“ a teď najednou jsem viděl, jak jsem tímto svým přístupem málem zabil sám sebe. Ano, vyhraňoval jsem se vůči lidem, kteří porušovali zásady hygieny, ale neobtěžoval jsem se zkoumat, do jaké míry to dělají a jaký k tomu mají důvod. Začaly mě napadat otázky, kolika lidem jsem tímhle způsobem nějak ublížil a nakolik to ode mě bylo zbytečné.

Celá má srdeční příhoda mi otevřela oči a přiměla ke změně, kterou jsem se rozhodl začít omluvou. Omlouvám se lidem, kterým jsem svou příkrostí ublížil, nejen svým přátelům a známým, ale i těm, se kterými jsem se setkal a střetl jen náhodou. Dá-li pánbůh, vrátím se brzy do práce a svým kolegům a kolegyním se omluvím z očí do očí. Budu nesmírně vděčný, když mě alespoň někteří lidé pochopí.

Kryštof R.