Zítra bude MDŽ, slavit či neslavit?

Mezinárodní den žen se u nás dřív slavíval ve vpravdě socialistickém pojetí. Zatímco jsme si my chlapi odskočili z práce pro pugétek jarního kvítí, holky vyfasovaly od podniku zbrusu novou sadu osušek.  

A pak se většinou začalo popíjet, práce jako taková musela počkat, protože odkaz těch dávných amerických proletářek bylo nutno patřičně uctít. Tedy přesněji řečeno, většina dam to zabalila dřív, neb i v tento slavný den bylo třeba vyzvednout děti ze vzdělávacích zařízení, napsat s nimi úkoly, uvařit večeři a tak podobně.

Takže jsme na to slavení ženského svátku zůstali my chlapi sami. Když došly zásoby chlebíčků, které nám připravily kolegyně a dopila se poslední kapka vína, vyrazili jsme do hospody. To bylo jasné, takový důležitý svátek našich krásných žen nebylo možné oslavit polovičatě, muselo se to udělat pořádně. Aby si dámy nemyslely, že je chceme jenom tak ledabyle odbýt.

Večer jsme se pak vraceli domů ke svým oslavenkyním v poněkud podroušeném stavu, ale jim to nevadilo, protože většinou už spaly. V opačném případě nasadily shovívavý výraz, neboť na svůj svátek se na nás přece nemohly zlobit. A dostaly od nás povadlou, pomačkanou a lehce polámanou kytičku, kterou jsme vylovili odněkud ze dna tašky nebo kapsy. Tedy když jsme ji rovnou nezapomněli v práci mezi prázdnými lahvemi od vína. Pokud dámy očekávaly romantický večer, zakončený dováděním v manželské posteli, byly zklamány a musely se spokojit s jednou lehce opileckou pusou na dobrou noc.

Když se u nás tehdejší socializmus odebral do propadliště dějin, firmy přestaly zbytečně utrácet za zbrusu nové sady osušek pro svoje zaměstnankyně k MDŽ a na nějaké to pochlastávání v práci už taky nebyl čas. To víte, budování čerstvého kapitalizmu něco stojí, a tak se na tenhle svátek poněkud pozapomnělo. Jeho pozici se snažil převzít svatý Valentýn, ale už to nebylo ono, třeba jen proto, že v půlce února tolik čerstvých a neskleníkových kytiček většinou nebývá.

Toho MDŽ mi přijde tak trochu škoda. Ne kvůli tomu chlapskému popíjení, to se přece dá realizovat kdykoli jindy a klidně i v doprovodu našich partnerek. Ne kvůli těm osuškám, každá správná ženská si je přece dokáže daleko líp vybrat sama podle toho, do jakých ráda halí své tělo. A už vůbec ne kvůli těm dávným americkým proletářkám, kvůli jejichž protestům MDŽ kdysi vzniklo. Kdyby kvůli každým protestům vznikl nějaký mezinárodní svátek, tak by v tom byl za chvíli neuvěřitelný zmatek a jeden by nevěděl, co má zrovna slavit.

MDŽ je mi líto kvůli ženám jako takovým. Vždyť ony si vedle různých Valentýnů, svátků matek a bůhví čeho dalšího svůj univerzální svátek každopádně zaslouží. Takový nějaký den, v němž my chlapi aspoň jednou do roka naložíme na svá bedra jejich každodenní povinnosti a ještě k tomu třeba i něco maličko přidáme.

Ráno vstaneme první tichoučce jako myšky a připravíme jim snídani do postele. Vypravíme, případně dopravíme děti do školek a do škol, po návratu vygruntujeme byt, pustíme pračku a mezitím jen tak levou zadní uvaříme oběd. Odpoledne věnujeme zčásti žehlení a zčásti nákupu, který spojíme s vyzvednutím ratolestí. Poté s nimi při přípravě večeře zdoláme domácí úkoly.

Akorát nevím, jak to dopadne s tím romantickým večerem, na který se budou naše skvělé ženy celý svůj volný den těšit. Při troše štěstí se nám podaří leda tak zapálit vonné svíčky, pustit tichou hudbu a nachystat dobré víno. Až k nám však žena dorazí z koupelny celá navoněná, natěšená a oděná jen do té osušky, kterou si vybrala dle svého vkusu, bude zklamaná. Najde nás totiž zmoženě spící rozvalené napříč přes celou manželskou postel.

No nevím, jestli je to nakonec tak dobrý nápad. Nechci nikoho podceňovat, možná by to nějaký zdatný jedinec mužského pohlaví zvládl i s tou večerní romantikou. Za sebe se každopádně bojím, že bych to nedal a hned při tom praní a žehlení bych leccos obarvil nebo propálil.