Zazvonil zvonec a svobody byl konec

„Tak si představ, že Martin už to má za sebou. Takový to byl skvělý kluk, žádnou legraci nepokazil a vůči ostatním by se byl rozdal. Bude ho obrovská škoda.“ „Proboha, co se mu stalo?“ „Ale celkem nic, jenom se oženil.“

Před nedávnem mi dorazilo do mailu udání, ve kterém mi kdosi nabonzoval, že se můj spřátelený bloger a kamarád Martin rozhodl se svou snoubenkou Blankou uzavřít sňatek. Oba je znám, jsou mými přáteli, vím, že to občas neměli v životě tak úplně jednoduché. Potěšili mě hned dvakrát. Zaprvé, že se rozhodli vstoupit do manželství a zadruhé, musím říct tak trochu sobecky, že si u toho přáli mít moji maličkost.

„Martine, riskuješ, že ti tam udělám ostudu, však víš, že mi nic není svaté,“ varoval jsem ho pro jistotu předem.

Možná mi nerozuměl, přeslechl, nepochopiv nevěřil, co já vím. Rozhodně zareagoval poněkud nelogicky: „Ty, Honzo, ty to máš povinné!“

Jakožto spořádaný občan, dodržující své povinnosti, jsem se tedy v den D a hodinu H dostavil do Mikuláše na Staromák, abych se od Martina dozvěděl, že mým úkolem je sesmolit o celé téhle povedené taškařici reportáž. Inu, Martine, tady to máš, nestěžuj si, varoval jsem tě.

Každopádně napřed bylo potřeba provést krátkou rekognoskaci místa činu.

Včetně zákulisí, v němž paní farářka církve Československé husitské poskytuje snoubencům poslední pomaz... vlastně, promiňte, udílí jim poslední rady před obřadem.

Když má být něco už napořád, tak je potřeba vykročit rozhodně a tou správnou nohou.

Začíná jít do tuhého.

Teď chvilku vážně. Svatební řeč paní farářky byla nesmírně hluboká, emotivní a pozitivně laděná. Tolerance, vzájemná úcta a schopnost kompromisů, odevzdání se jeden druhému, žít pro sebe navzájem a stát při sobě za všech okolností v časech dobrých i zlých. Vzájemná láska a láska k Bohu, to vše jsou dle jejích slov atributy, potřebné k dobrému a pevnému manželství. V duchu jsem jí dal zapravdu mimo jiné i proto, že dnes si mnozí lidé nedokážou svého manželského svazku vážit, pěstovat jej a bojovat za něj, pokud je potřeba. Jakmile narazí na problém nebo neshodu, tak než aby se snažili jej společně vyřešit, radši se jednoduše rozejdou. Chtělo by se říct: „Co je komu do toho, vždyť je to jejich věc,“ ale není to pravda. Nejvíc to totiž odnášejí jejich děti.

Leč dosti toho, taková povrchnost Blance a Martinovi rozhodně nehrozí. Nechci jim svými úvahami kazit svatbu, a tak se  radši vrátím k odlehčenému pojetí článku

„Teď hlavně abych to nepokazil. Říká se ANO nebo NE?“

„ANO, samozřejmě. Jestli řekneš NE, tak ti to doma spočítám!“

„Hernajs, je mi to nějak krapet těsný.“
„No, to je naschvál, aby sis ho nesundával, když u toho nebudu.“

Netuším, jestli přípitek už během obřadu nějak souvisí s přijímáním podobojí, ale pochybuju, že u katolíků by taková opovážlivost prošla.

„Počkej, počkej, Martine, až večer, teď je tu spousta svědků!“

Dámy mají proti nám chlapům jednu obrovskou výhodu, dovedou být prudce elegantní i při tak prosté činnosti, jakou je podpis svatebního protokolu.

Institut manželství prochází právními změnami, okolo nichž se vedou hluboké spory. Přitom tak trochu unikl pozornosti již schválený zákon, stanovující podmínku pro platnost manželství: Je-li alespoň jeden ze snoubenců členem nějaké komunity, manželství může být platné jen tehdy, jsou-li při obřadu přítomni nejméně dva další lidé z daného společenství. Naši snoubenci zde mají štěstí, krom mé maličkosti je na místě i právě kondoluj... pardon, gratulující skvělá blogerka Irena.

Na závěr zazvonila Blanka na zvonec a s Martinovou svobodou byl definitivní konec.

Budiž jim země lehk... totiž pardon, chci říct budiž jim v manželství nebesa nakloněna. Strašně moc jim ze srdce přeju, ať jsou spolu šťastní až na věky. Amen.

Na závěr vám na Martina něco prozradím. Už jsem v životě viděl hodně emocí, ale s chlapem, který se rozbrečel štěstím, jsem se setkal snad poprvé. Ale je to tak správné, každý pořádný mužský by měl mít tu svoji nejlepší ženskou pod sluncem a každá správná dáma svého rytíře.