Když jsem výraz protetické „v“ slyšel poprvé, myslel jsem si, že jde o nějakou zdravotní pomůcku pro tělesně postižené. Marně jsem dumal, jak může nějaký předmět ve tvaru písmene v usnadnit někomu život. Nevydumal.
To bych mohl dumat třeba donekonečna, vona to totiž žádná zdravotní pomůcka není, vono je to úplně vobyčejné písmeno v, které se dává na začátek slov před písmeno o.
Třeba jemně: „Byl bys tak laskav a votevřel vokno?“
Nebo trochu ostřeji: „Nevopruzuj tady a vodprejskni, ty vosle.“
Někoho to tahá za uši, jinému to přijde přirozené, napsané to vypadá trochu zvláštně. A přitom protetické „v“ se podle Jana Chromého, ředitele Ústavu českého jazyka a teorie komunikace, používalo v psaném textu už v hlubokém středověku, cituji: „Máme písemné záznamy češtiny ze 14. století, v nichž už je protetické „v“ doloženo. Otázkou je, jestli neexistovalo ještě dříve, jen se nezapisovalo.“ Konec citace, odkaz zde.
Používání protetického „v“ je krajovou záležitostí. Zjednodušeně lze říct, že tak mluví lidé převážně v Čechách, ale na Motavě a ve Slezsku prakticky nikdo.
Ale abych vás nenudil odbornou přednáškou, uvedu příklad ze života. Naši přátelé se před léty přestěhovali z Ostravy do Prahy. Své přemístění načasovali tak, aby jejich dcerka Lenka mohla nastoupit v září do pražské školy, tuším, do třetí třídy. A měli z toho trochu obavy:
„Leni, kdyby se ti spolužáci pošklebovali, jak divně mluvíš a sama jsi jim nerozuměla, tak si z toho nic nedělej, to se časem poddá.“
Lenka však svoje rodiče překvapila a jako správná malá Ostravanda dorazila domů celá vysmátá:
„Mámo, táto, představte si, jak oni tady v té Praze směšně mluví. Místo okurek říkají vokurka. Když jsem se ptala Jiříka, který se mnou sedí v lavici, co má ke svačině, tak mi otráveně odpověděl, že mu maminka dala vovoce.“
Je zvláštní, jak se náš mateřský jazyk vyvíjí. Jestliže se podle pana Chromého ve středověku tak psalo, muselo být protetické „v“ součástí spisovné češtiny. Dnes je považováno za hovorové a navíc se prý z naší mluvy postupně vytrácí. Někdo, třeba já, se domnívá, že je to škoda, protože jde o ochuzení košatosti naší řeči. Jiný, například moje manželka, je tomu ráda a tvrdí, že pokaždé, když slyší slovo vosel, vobrázek, vokurka a podobně, může ji trefit šlak. Snad je to tím, že podobně jako Lenka pochází z Ostravy.
Když jsme u těch vokurek, je zvláštní, jak se protetické „v“ zahnízdilo ve jménech některých lidí. Nemusíme chodit daleko, máme zde na blogu například trefně komentujícího pana diskutéra Vokouna nebo poutavě píšícího pana blogera Vodvářku. V práci jsem kdysi měl kolegu Vocela a v našem sousedství bydlel Vokurka. Ten se před časem odstěhoval na Moravu, tak až ho zase uvidím, budu se ho muset zeptat, jestli to v jeho novém bydlišti lidé nepletou a neříkají mu pan Okurek.
Leč zpět k té protetice, která mě tolik mátla, když jsem poprvé slyšel o protetickém „v“ a spletl so ho s nějakou zdravotní pomůckou pro tělesně postižené. Když chci svou manželku trochu poškádlit, schválně ji třeba řeknu: „Soni, ty jsi dneska nějaká smutná. Jestli tě někdo votrávil v práci, tak si votevřeme láhev vína, to tě potěší a hned povokřeješ.“
Ne, netrefí ji z mé mluvy šlak. Jenom se maličko zamračí, podívá se na mě úkosem a pak se rozesměje. A v tom je právě ta protetika protetického „v.“ Při správném dávkování funguje jako zdravotní pomůcka pro navození dobré nálady. Nejen pro tělesně postižené nebo pro aktuálně duševně potrefené blbostí někoho jiného, ale pro všechny. Pro Moraváky a Slezany, aby si dělali zdravou a dobře míněnou legraci z Čechů. Pro Čechy, aby si mohli na oplátku zvesela utahovat z Moraváků a Slezanů. Protože smích, sranda a dobrá nálada je tím nejlepším, co lidi sbližuje a usnadňuje jim život od starostí. No a právě něčeho takového přece nikdy není dost.
