Vyveďte si toho čokla ven!

„Promiň, že jsem ti dala minule košem, ale fakt mi nebylo, ta viróza, co tady všude koluje, si na mně zgustla jako už dlouho ne,“ pravila Maruška, když se nám konečně podařilo skočit si těsně před Silvestrem na kafe s větrníkem.

„Ale všechno zlé je pro něco dobré,“ navázala, jakmile si dala první sousto a zapila ho douškem, „Franta se o mě staral, že mně to až přišlo hloupé. Dokonce se omluvil z vánočního firemního večírku, přestože jsem se ho snažila uklidnit, že přece neumírám a přemluvit, ať klidně jde.“

„Nediv se, Maruško, být v jeho kůži, taky bych se staral, zvlášť o tak krásnou ženskou,“ odpověděl jsem odlehčeně a měl jsem proč, protože mé plnoštíhlé zralé kamarádce to jako obvykle nesmírně slušelo.

„Já vím, já vím, seš nenapravitelnej, ale nedělej si iluze, na tamto jsem fakt neměla myšlenky,“ odpálila můj nevinný servis nechytatelným returnem, zablýskala očima a dodala: „Teď už je to naštěstí za mnou, ale jestli se chceš pobavit, pak poslouchej.“

Maruščiny cukrárenské historky nezřízeně miluju a ona to dobře ví. Chvíli mě napínala úmyslně pomaloučkým uďobáváním zákusku, než se konečně pustila do vyprávění.

***

Vlítlo to na mě někdy v půlce prosince a stálo za, no víš za co. Ale neboj, nebudu tě nudit podrobnostmi. Maminka nás zvala, ať za ní přijedeme na Vánoce do Jižních Čech, ale já nechtěla. Sice už mi bylo o dost líp, ale bála jsem se, že bych ji ještě mohla nakazit. Nakonec jsem se přece jen nechala ukecat, že teda jako dorazíme aspoň na Štědrý den, aby nebyla v chalupě sama s vlčákem Robertem, ale kdyby nebyla proti tomu moribundu naočkovaná, tak bych fakt nejela.

„Marienko, Františku, podívejte, jak jsem si krásně natřela kredencku v kuchyni,“ uvítala nás, sotva jsme dorazili. Franta se zatvářil, že zavrčí cosi ve smyslu, že se do toho neměla ve svém věku pouštět a že bychom jí to udělali sami, ale já ho zarazila nenápadným lehkým načutnutím nad kotník, a maminku jsem za ten čin pochválila. Jí se to fakt povedlo a já dobře vím, že si takovým drobnými činnostmi udržuje ve víc jak osmdesáti sebevědomí, co všechno ještě sama dokáže.

Honzo, já jsem asi cáklá ženská, však to o mně víš. Robert nás vítal zvesela a po svém, mlátil ocasem okolo sebe, div, že si ho neurazil, oňufával a zvesela u toho štěkal. Prostě klasický vítací pes, určitě takovou sortu extrovertů znáš. Jenomže on má největší radost, když mu na to vítaní někdo odpoví v jeho řeči, totiž, když na něj taky zaštěká. Jenže na tohle si ani maminka ani Franta nehrajou, jak mají to psisko rádi, tak štěkaní jim asi připadá pod společenskou úroveň. Takže to zbývá na moji maličkost.

„Haf, haf, haf!“ Udělal na mě Robert a jal se vyčkávat, neb dobře věděl, od koho se dočká odpovědi.

Já se nadechla a udělala akorát tak „chrrrch.“ No prostě po té viróze ze mě místo poctivého zaštěkání, na které jsem pyšná, jak ho umím, vypadlo akorát zaskřehotání a zabolelo mě v krku. Kdybych se tě zeptala, co ten pes udělal, tak bys to neuhádnul. Zvedl hlavu, tázavě na mě kouknul, pak ji hned zase sklonil, chvilku se tvářil, jakože usilovně přemýšlí a nakonec ze sebe vydal skoro stejné zachrchlání jako já. Mně to dočista vyrazilo dech, napadlo mě, že se chce se mnou učit cizím jazykům, až jsem si k němu čupla, vzala mu hlavu do dlaní a tiše na něj hafla aspoň po lidsku. Ten velkej halama to zřejmě pochopil a tentokrát štěknul úplně normálně, akorát taky potichu.

No nic, Honzo, pak už šlo všechno jako na drátkách. Vyrazili jsme ven na procházku i s Robertem, vzali to podél rybníka a bylo nám fajn. Maminka každoročně odmítá, abychom přivezli cokoli k jídlu, pohostila nás kaprem z toho rybníka, co jsme u něj před chvilkou byli a kterého koupila od místních rybářů. Bramborový salát dělá vynikající, pěkně poctivý, žádné ty moderní odlehčené náhražky bez vajec a majonézy, co jsou prý zdravé a dobré na linii (v ten moment udělala Maruška svoje oblíbené gesto, majetnicky si přejela rukama okolo oblých boků). Pak se dárkovalo pod stromečkem a konzumovalo cukroví, navzdory maminčinu zákazu jsem vzala i trochu svého, sice se maličko čertila, ale já na ní poznala, že byla ráda.

Bylo nám spolu fajn, jak to má v rodině být. Na Boží hod dopoledne jsme si ještě jednou popřáli všechno nej, nej, nej, hlavně zdraví, rozloučili se, na Roberta jsem zase štěkla jen potichu po lidsku, a vyrazili jsme s Frantou k domovu. Měla jsem z toho opravdu dobrý pocit, a vůbec nelitovala, že jsem se nechala ukecat. 

***

Maruška skončila, vyprávění jí zjevně zvedlo náladu, ona se spokojeně opřela v křesílku a ruce sepnula za hlavou. Jenomže mě něco napadlo, vlastně ani nevím, jestli z hecu nebo z určité zvířecí pospolitosti: „Maruško, to je fajn a z toho, že na tebe někdo zahlíží, když štěkáš na Roberta, si nic nedělej, já si s našima kočkama povídám v jejich řeči úplně pořád. A teď už se ti natolik vrátil hlas, že by ti Robert rozuměl?“

V tu chvíli jsem ani netušil, co ta holka udělá. Napřed se na chvilku zarazila, jako by zvažovala odpověď a pak jí zlověstně zablýsklo v očích. Potom se nadechla a velice nahlas s naprosto čistou psí artikulací pronesla rozhodné: „haf, haf, haf!“

Než jsem stačil jakkoli zareagovat, ozvala se jakási neznámá dáma od vedlejšího stolku, která tam až doteďka pořád dokola peskovala svého o půl hlavy menšího společníka. Nyní obrátila pozornost naším směrem a téměř vykřikla: „Vyveďte si toho čokla ven, copak nevíte, že psi do cukrárny nesmí!?!“

Tentokrát jsem byl kupodivu nejrychlejší já a dámě odpověděl táhlým: „mňáááu,“ jak jsem to pochytil od našich koček, když se něčeho vehementně dožadují.

Maruška uprskla smíchy a zakryla si ústa.

Dáma chvilku očima propátrávala prostor pod naším stolkem, jestli se tam přece jen nevyskytuje nějaký čtyřnožec, a když zjistila svůj omyl, obrátila se na svého podřízeného partnera: „Alojz, okamžitě zaplať! Jdeme! S takovými blázny já pod jednou střechou prostě nebudu!“

A byl klid. Po odchodu oné nesourodé dvojice jsme s Maruškou v pohodě dopili kávu, dojedli větrníky a při placení se dočkali milého překvapení od servírky. Na maličkém tácku nám přinesla dvě stopečky griotky a pronesla: „Tohle přijměte jako pozornost našeho podniku, kterou dáváme jen těm zákazníkům, kterých si opravdu vážíme.“ Na závěr, poté, co jsme si navzájem popřáli šťastný vstup do Nového roku, odložila svou strojenost, usmála se a špitla: „Mohli byste mi aspoň maličko ještě jednou štěknout a mňouknout, mně jste tím úplně odrovnali?“

Vyhověli jsme té milé mladé paní s upřímnou radostí.