Vypadněte, ženská nebo nakazíte celej autobus!

„Honzo, máš chvíli?“ Otázala se mě Maruška do telefonu v podvečer o předvelikonočním Zeleném čtvrtku. „Franta nechce, abych to někomu říkala, ale teď vypadnul pro chleba, tak ti zatím povykládám, jak mě včera vyhodili z autobusu.“

„Pro tebe si vždycky čas udělám, Maruško,“ odpověděl jsem potěšeně, „jen mi musíš prozradit, jestli máš před sebou kafe a co sis vzala na sebe.“

„Kafe mám, to jsem si akorát uvařila, ale jak co na sebe, proč se mě na to ptáš?“ Maruška se na chvilku zarazila, ale pak jí zřejmě došlo, kam svou všetečnou otázkou mířím a řekla si o kompliment: „No, chystám se upéct beránka, tak mám ty starý modrý domácí šaty, přes ně květovanou zástěru a připadám si v tom strašně naditá.“

„No přece, abych ti mohl aspoň na dálku říct, jak ti to sluší, když je teď naše kavárna zavřená. Nechceš mi poslat selfíčko?“ Pokusil jsem se té své krásné zralé širokoboké blonďaté kamarádce dopřát trochu radosti aspoň na dálku.

„Kuš, neprovokuj, nic ti nepošlu, musí ti stačit, když si ty moje faldy vybavíš v paměti,“ odpověděla Maruška potěšeně. „A už radši zmlkni a poslouchej nebo ti to nestačím říct, než se ten můj vrátí.“

***

Jak už jsem ti říkala minule, Honzo, mám teď home office, ale občas do tý práce musím, protože některý věci se z domova prostě udělat nedaj. Ono mi to v zásadě zas tolik nevadí, Franta je na tom podobně, tak si v takovejch dnech může ode mě na chvilku odpočinout. A já nakonec od něj taky, aspoň pak nemáme takovou ponorku.

Ale to jsem odbočila, promiň. Včera byl zrovna jeden z těch dnů, co jsem tam vyrazila a řeknu ti, že jsem toho měla za celej den tak akorát po krk. Tak jsem se rozhodla, že než abych jela metrem, vezmu to z práce procházkou na Anděla, trochu si přitom vyčistím hlavu, přijdu na jiný myšlenky a z toho Anděla to pak sem k nám nahoru dojedu jako obvykle busem.

Vzala jsem to přes Jiráskův most, pak přes několik parků, abych si užila trochu přírody, nadejchala se voňavýho jarního vzduchu a poslechla si zpěv ptáků. Cestou jsem zapomněla na všechny starosti, schválně se courala mezi kvetoucíma stromama a těšila se na Velikonoce, jaký si ji s Frantou uděláme letos klidný. Když jsem se blížila k Andělu, tak jsem se na toho svýho holomka dokonce začala těšit, Honzo, představ si to po těch létech.

A to byla právě ta chyba. Teda né to těšení, abys mi rozuměl, ale to courání mezi kytkama a stromama. Honzo, já ty svý alergický techtle mechtle nemám tak často, jen párkrát do roka, tak jsem na ně úplně zapomněla a ono to na mě přišlo akorát, jakmile jsem vlezla do autobusu, kterej se s náma zrovna rozjel. Jelo nás tam celkem víc, než je v týhle době obvyklý, seděla jsem na dvojce u okýnka a vedle mě se posadil nějakej chlápek, kterej byl ještě dvakrát tak širší než já. Takže jsme tam byli dost nacpaný, ale nedalo se nic dělat, stejně neměl jinou možnost, pokud teda nechtěl zůstat stát.

No, a jakmile se ten bus dal do pohybu, tak mě začalo šimrat v nose, Honzo. Sice jsem nechápala, jak se mi tam ten pyl dostal, když jsem měla celou dobu roušku, ale bylo mi jasný, co bude následovat. Rozkejchám se, budu kašlat, mít ucpanej nos a začne mi z něj týct, že budu smrkat jak nastydlej ďábel. A za takovejch deset minut bude po všem a já budu zase dobrá, jako kdyby nic nebylo.

Vždycky to takhle mám, už jsem si stačila zvyknout a v zásadě si z toho nic nedělám. Jenomže tentokrát to bylo jiný, sama dobře vím, co mě napadá za myšlenky, když se v mým okolí takhle někdo rozprská. Tak jsem se tam začala dusit pod rouškou, abych zaboha zabránila tomu kejchání. Vydržela jsem to celou dlouhou stanici a myslela si, jaká jsem hvězda, že to ustojím až sem k nám.

Jenomže, Honzo, jakmile jsme zahnuli z hlavní nahuru do kopce, tak najednou PRÁSK. PRÁSK. A ještě jednou PRÁSK. Prostě už to nešlo a jak jsem to v sobě měla nahromaděný, šlo to ráz na ráz. První kejchnutí mi srazilo roušku z obličeje na zem, druhým jsem si poprskala otevřenou kabelku, ve který jsem narychlo hledala další roušku a třetím jsem si akorát tak stačila namočit tu druhou roušku, co jsem si narychlo nasadila. A strašně nutně jsem se potřebovala vysmrkat, ale bylo mi blbý si tu roušku zas sundávat, tak jsem nevěděla, jak to mám udělat.

„Ženská, co sem lezete, když máte korónu?“ Vylítnul ze sedačky ten chlápek, co seděl vedle mě, odskočil pozpátku do uličky, až narazil do nejbližší tyče a řval na mě dál: „Vypadněte ven, takhle nás tady všechny nakazíte, tak koukejte zmizet, než na vás zavolám policajty, ti už si s váma poraděj!“

Honzo, já v tu chvíli nevěděla, co mám dělat. Na jedný straně mi to bylo blbý vůči těm lidem, který se už po mně začali pomalu otáčet, tak jsem s ucpaným nosem vyblekotala akorát: „Ale já báb pylovou alergii, debusíte se bě bát.“ Jenomže na druhý straně se mi chtělo smát při představě, jak mě seberou policajti, naložej si mě do svýho auťáku a já jim ho celej poprskám, aby mě někam odvezli a nakonec se ukázalo, že mi nic není a jsem zdravá.

Víš, že se hned tak někoho neleknu, ale tohle kafe na mě bylo trochu silný. Všichni jsou, já nevím jestli jenom opatrní nebo z toho taky už zblblí, ale dost lidí se v tom autobuse začalo mračit a divně koukat. Ten tlusťoch na mě pořád řval, tak jsem radši vyklidila pole a vypadla ven o stanici dřív. Pak se autobus znova rozjel a já už si jen stačila všimnout jednoho mladíka, kterej předtím seděl akorát za mnou. Jednou rukou si ukazoval na svůj zarouškovanej nos, druhou na mě gestikuloval, jakože to je dobrý a v očích měl takovej napůl chápavej a napůl soucitnej výraz. Nejspíš taky alergik, co mu je jasný která bije a snaží se mi naznačit, že tyhle stavy zná. Tak jsme si akorát stačili zamávat, než mi zmizel za zatáčkou.

Honzo, potom jsem na tý zastávce už jen dvakrát kejchla, ale nebylo to žádný prásk jako prve, jenom takový lehoučký dámský pčík. Konečně jsem se pořádně vysmrkala, nos se mi uvolnil a já si to vesele zamířila nahoru k domovu, ani jsem nečekala na další spoj. Už mě to přešlo a bylo mi zase fajn, jen jsem toho měla dost k přemejšlení. Jakože ty lidi na jedný straně chápu, asi bych byla taky vystrašená, ale na druhý straně, aby se dneska člověk bál zakašlat, i když mu třeba jen zaskočí. A hlavně jsem přemýšlela o tom, jak se strašně těším, až bude tohle období za námi a všichni budeme zase normální. 

***

Poslední Maruščiny věty měly v sobě krom jejího pověstného humoru i všudypřítomný stín tíhy těchto dnů a hlavně paprsek naděje v očekávání věcí příštích. Nenapadlo mě nic duchaplnějšího, než se to pokusit celé nějak rozčísnout, a tak jsem se zmohl akorát na poněkud přihlouplou otázku: „Maruško a na kafe se mnou se netěšíš?“

Ano, přiznám se, řekl jsem to tak trochu schválně a byl jsem za svá slova po zásluze potrestán: „Honzo, Honzo, ty si snad nikdy nedáš pokoj. Copak nemáš ve svým věku dost rozumu, když víš, že jsem čtyřicet let šťastně vdaná ženská? A teď už promiň, Franta se vrací s chlebem, tak si užijte hezký Velikonoce se Soňou.“ Maruška zavěsila a mě už jen zamrzelo, že jsem na dálku nemohl vidět její nezapomenutelné šibalské mrknutí.