Vítejte do klubu bláznů

Dříve, než vám prozradím, proč i vy, jste-li podobně postižení jako já, zrajete pro svěrací kazajku, nabízím krátkou reportáž z umísťovací výstavy útulkových koček, která se konala uplynulou sobotu v pražské botanické zahradě.

Tahle výstava se koná pravidelně každý podzim v nevelkém skleníku a bývá o ni obrovský zájem. Nakonec jakpak by ne, když spousta lidí zatouží po věrném, oddaném a poněkud svébytně svobodomyslném kočičím souputníkovi životem. Však se také letos podařilo najít nové domovy 43 z celkového počtu 58 koček a kocourů, a už před otevřením se tvořila fronta.

A potom mezi klecemi, umístěnými ve čtyřech řadách, dvě po stranách a dvě uprostřed, nebylo pomalu k hnutí. Natož k nalezení toho pravého a pro nás nejkrásnějšího čtyřnožce, kterého si zrovna my potřebujeme odnést domů.

Bolek a Lolek, určitě znáte ten večerníčkový seriál. Zde však šlo o kluky v černých kožíškách v kočičím vydání. Byli jsme svědky toho, jak si Bolek poprvé lebedí v náručí mladé paní, své nové adoptivní maminky.

Některé kočičí mámy, zejména ty, žijící nadivoko venku, odhánějí od sebe svá vlastní koťata už zhruba od třech měsíců jejich věku, Je to pochopitelné, chtějí je přimět k samostatnosti a samy se zvolna chystat na další zabřeznutí. Ne tak v tomto případě, zde se Maruška s dcerou Májinkou společně chystají do lidské rodiny v Brandýse nad Labem.

Snížek. Napřed v detailu a poté při předávce v náručí své nové lidské maminky. Všimněte si výrazu té krátkosrs... totiž nakrátko střižené mladé paní. Byť je jen z profilu, je v něm spousta něhy.

Adopce Šely mi připomněla mé dětství. Kočky jsem miloval odmalička a už mi to zůstalo napořád. Možná tahle dívenka dopadne podobně.

Kubička je prý zvídavá společenská kočka. Jakoby to její usměvavá nová maminka věděla dopředu a pořídila jí přepravku, ze které bude mít pořádný výhled.

A na závěr ještě Prokůpek. Napřed se spokojeně rozvaluje v kleci a dává všem najevo, jaký je pořádný kus kocoura. A pak? No, prostě dva správní chlapi se dostali k sobě, však tak to má být.

Nu a teď už k tomu avizovanému bláznovství. Na sobotní výstavu jsem dorazil s předstihem, před otevřením procházel mezi řadami klecí a sledoval přípravné práce. Najednou za sebou slyším dvojí mňoukání, jakoby spolu dvě kočky hovořily. Jedna nerudná a protestující, druhá konejšivá, jako kdyby se snažila tu první uklidnit. Otočím se tedy a opravdu, ta první byla čerstvě přendaná z přepravky do klece, ta druhá stála v její blízkosti. Jejich rozhovor by se dal do lidštiny přeložit asi takto:

„Já tady nechci být! Bude tu nuda, nebudu se moct proběhnout a všichni mě budou očumovat, na to fakt nejsem zvědavá!“

„Vydrž, má milá, je to pro tvoje dobro. Když budeme mít štěstí, někdo si tě odnese domů a ty budeš mít nové přátele a novou rodinu.“

„A to ti jako mám věřit? Ne, pust mě ven, chci se vyvětrat, chytit si pár myší a pak se v klidu vyspat!“

„Teď to nejde, fakt musíš být trpělivá. Udělám všechno pro to, aby to dobře dopadlo.“

Celkem pochopitelná scénka. Když si představím, že bych v kůži těch koček musel strávit několik hodin zavřený v kleci v lidském rumraji okolo sebe, taky by se mi to nelíbilo jako té protestující mouře. Možná pro někoho překvapivé a šokující bylo jen to, že ona druhá kočka v roli konejšitelky byla dvounohá. Takto útulkářka, která tam tu mouru přivezla a snažila se ji uklidnit v její řeči, tedy mňoukáním, aby jí lépe porozuměla.

Usmál jsem se na obě a vzpomněl si na dávnou scénku z jedné dovolené. Šlo o poznávací zájezd kdesi v cizích krajích, každý den se obdivovalo několik městeček, kostelů či katedrál a různých pozoruhodných přírodních zákoutí, každou noc se spalo v jiném hotelu. Ke konci zájezdu byl vybrán nějaký levný hotel se sádrokartonovými stěnami, skrz které bylo slyšet prakticky všechno, a my bydleli v pokoji vedle průvodkyně.

Tato dáma vyššího středního věku, která nám den co den poutavě vyprávěla o místních pamětihodnostech a zajímavostech, byla shodou okolností čerstvě zamilovaná. Poté, co jsme si přes sádrokartonovou příčku nechtěně vyslechli její sáhodlouhé telefonické vrkání s přítelem, najednou změnila téma a vážným hlasem, prostým jakéhokoli žertování pravila: „Představ si, že tady tentokrát mám jednoho blázna. Sice se zdá být celkem neškodný, ale přistihla jsem ho, jak než aby si pořádně prohlídnul tu slavnou katedrálu, tak dlouze mňoukal na nějakou kočku, kterou náhodou potkal.“

Ano tušíte správně, tím bláznem jsem byl já. A když se podíváte na následující obrázek, tak možná i pochopíte, že rozhovor s tímhle majestátným kocourkem jsem si prostě nemohl odpustit. Tedy bohužel nikoli skutečný rozhovor, pouze svůj monolog, on na mě totiž jen nechápavě zíral a mlčel. Nepodezíral jsem ho z přezíravosti, ba ani jsem si nemyslel, že mňoukám špatně, prostě mi došlo, že jakožto hrdý Francouz mému českému kočičímu dialektu nerozumí.

Nicméně zpět k paní průvodkyni. Po vyslechnutí jejích hanlivých slov jsem se měl co držet, abych se nahlas nerozesmál, protože přes ten sádrokarton by to určitě slyšela a já ji nechtěl rušit v teď už zas intimním rozhovoru s přítelem. Nicméně druhý den jsem to už nevydržel a vychutnal si ji větou: „Vážená paní průvodkyně, je mi velice líto, že jsem vás pohoršil svým mňoukáním a hluboce se vám za tento svůj prohřešek omlouvám.“

Neodpověděla, jen mě zpražila pohledem. Sice jsem svou omluvu vyslovil nahlas a zřetelně, ale zřejmě mi nerozuměla, neb jsem na ni promluvil v čisté a nefalšované kočičštině. Zájezd toho dne skončil a já už se bohužel nedozvěděl, zda si svému příteli hořce postěžovala nad tím bláznem, který už tentokrát nemňoukal jen na náhodně potkanou kočku, ale na ni samotnou.

Takže přátelé, ať už máte doma kočku, psa nebo jakékoli jiné zvíře a pro lepší vzájemné porozumění se s ním bavíte v jeho jazyce, vězte, že jste stejně jako já podle některých méně chápavých jedinců zralí na cvokhaus. Těším se, až se tam spolu sejdeme a budeme si navzájem zvesela rozšiřovat znalosti zvířecích jazyků.

Jo, a abych nezapomněl, adopci té moury, která si povídala s útulkářkou, jsem v onom lidském rumreji sice prošvihnul, ale když jsem odcházel, byla už její klec prázdná.

Poznámky:

• Fotografie nezletilých osob jsou publikovány se souhlasem jejich rodičů.
• Fotografie koček a kocourů jsou publikovány bez souhlasu vyobrazených čtyřnožců.
• Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.