Věrná až za hrob?

Celé to strastiplné období začalo v jaře před pěti léty, když Zdeňkovi diagnostikovali zhoubný nádor v pokročilém stádiu. Spokojený život celé rodiny se tehdy ze dne na den zhroutil a změnil v čekání na zázrak.

Zpočátku jsme se se Zdeňkem snažili před naší dvanáctiletou dcerou Jaruškou zlehčovat vážnost situace. Oba jsme doufali v nemožné, věřili, že mu operace a následná léčba vrátí zdraví. Jenomže právě chirurgický výkon potvrdil ty nejhorší obavy a prokázal přítomnost celé řady metastáz v Zdeňkovu čtyřicetiletém organizmu. Doktoři mu tehdy předpověděli maximálně půl roku života a nám nezbylo, než Jarušce povědět celou smutnou pravdu.

Zdeněk byl vždy pozitivní, sebevědomý a spolehlivý manžel a táta, o kterého jsme se s Jaruškou mohly opírat jako o skálu. Jedinou jeho slabostí byla žárlivost. Nešlo však o žárlivost v pravém slova smyslu, že by mě snad kontroloval na každém kroku nebo v jakémkoli mém kontaktu s jinými muži viděl hned nevěru. Spíš na mě byl velmi silně upnutý, citově závislý. V běžném životě mi to nevadilo, jakkoli jsem byla společenský a lidmi vyhledávaný typ, nikdy jsem Zdeňkovi nezavdala žádný sebemenší důvod ke skutečnému žárlení. Spíš mi jeho citová závislost svým způsobem lichotila a mým životním mottem bylo: „Ráda si s kýmkoli popovídám a zasměju se, ale partnera mám jen jednoho.“

Tíže závěrečné fáze Zdeňkovy nemoci se pochopitelně podepsala i na jeho psychice, on se na mě upnul ještě víc a vyžadoval mou neustálou přítomnost. Dělala jsem vše, co bylo v mých silách a v posledním údobí jeho života jsem se snažila být s ním doma prakticky nepřetržitě. Jaruška byla samozřejmě u toho a celou situaci vnímala pohledem dívky na prahu puberty.

Několik dní před skonem musel být Zdeněk definitivně hospitalizován. Když jsme u něj s Jaruškou byly na poslední návštěvě před tím, než se jeho mysl milosrdně zastřela, tak se to stalo. Držela jsem ho za ruku, on ke mně otočil svou vyhublou tvář a pravil: „Lenko, viď, že mi zůstaneš navždy věrná. Prosím tě o to, je to mé poslední přání.“ Sevřela jsem manželovu ruku a pronesla jen tiché: „Ano, jistě, můj drahý. Slibuji ti to.“ Jaruška všechno slyšela.

***

V prvním období po Zdeňkově smrti jsme s Jaruškou nalezly nevětší oporu v jeho mamince. Žila už léta sama a bydlela nedaleko na kraji malého města. Ač sama zdrcená ztrátou syna, byla to právě ona, kdo nám se vším pomáhal a držel nás nad vodou. Dokázala něco, co umí málokterá tchýně, pomáhala nevtíravým způsobem a nesnažila se rozhodovat o věcech, o nichž vycítila, že jí nepřísluší. Jaruščina prarodička dokázala přesně vycítit, kdy jsme měly to nejhorší za sebou a postupně se vrátit do role babičky, která je sice vždy vítána s otevřenou náručí, ale už není zapřažena do rodinných otěží.

Já jsem léčila svůj žal tak, jak to někteří lidé dělají. Snažila jsem se co nejvíc zaměstnat sama sebe, upnula jsem se nejen na své nejbližší, ale též na práci, jak v domácnosti, tak taky v zaměstnání. Ve firmě jsem přijala nabízené místo šéfové oddělení a můj životní režim se ustálil v nových kolejích. Ráno společná snídaně s dcerou, pár slov o všem možném a drobný boj o koupelnu. Práce, práce, práce, oběd, práce, práce, práce. Pak honem domů obstarat domácnost, věnovat se dceři a jejím školním úkolům. Následující měsíce a roky jsem po večerech trávila s Jaruškou, někdy jsme si povídaly, hrály nějakou hru, jindy jsme se každá zabavila po svém. Víkendy a dovolené opanovaly výlety v zimě na lyžích, v létě na kolech nebo autem.

***

Krize společného života matky s dcerou začala loni na podzim, nedlouho poté, co byl do mého oddělení přijat Václav. Pětačtyřicetiletý bezdětný muž stejně starý jako já, který si v minulosti prošel nekonečně dlouhým chmurným soužitím s partnerkou alkoholičkou. Pak jeho žena podlehla své závislosti a on se odstěhoval do stejného města, kde bydlím já s Jaruškou.

Na sklonku léta v době dovolených byla firma poloprázdná, v oddělení jsem zbyla jen já s Václavem a my dva spolu začali chodit na oběd. Slovo dalo slovo, Václav svým citlivým přístupem vycítil mou vnímavou povahu a jednoho dne se mi svěřil se vším, čím si v životě prošel. Agenda firmy v těch dnech běžela na třetinový plyn, náš společný oběd se protáhl a já jsem po vyslechnutí Václavova životného příběhu najednou zjihla a nevěděla, co mu mám na to říct. A tak mě nenapadlo nic jiného, než mu oplatit stejnou mincí a povyprávět o sobě.

V následujících týdnech a měsících jsem si po létech postupně uvědomila, že v životě žen existují i muži. Potenciální partneři, kteří by mohli žít po boku svých žen. Podobně i Václav začal docházet k přesvědčení, že v životě mužů neexistují jen ženy, které jim ztrpčují životy svou závislostí, ale i ženy s citlivou duší a milým úsměvem, pro které stojí zato žít.

Jenomže na malém městě si lidé vidí do talíře víc než kde jinde, a tak jsem se jednoho prosincového večera dočkala otázky od své dcery: „Maminko, brácha mojí spolužačky ze zdrávky dělá číšníka ve vinárně U lípy. Prý tě několikrát viděl, jak jsi tam po práci zašela s nějakým cizím chlapem. Dělali jste na sebe zamilované oči, něco jste si špitali a on tě dokonce držel za ruku. Řekni mi, je to pravda? Doufám, že není, něco jsi přece tatínkovi slíbila před smrtí.“

A bylo to tady. Mně se najednou před očima vynořily léty zasuté tíživé scény posledního období života mého zesnulého manžela. Znovu jsem před sebou viděla jeho utrpení, znovu slyšela jeho prosbu o věrnost až za hrob a své ujištění, že ji vyslyším. Mlčela jsem, hledala odpověď, cítila jsem vnitřní boj. Pak jsem řekla, abych dceru uklidnila: „Ano, Jaruško, byli jsme tam. Ale neboj se, nic to neznamená. Nic k tomu muži necítím a už tam s ním nepůjdu.“ Dcera mým slovům uvěřila, i když jsem jimi vyřkla něco úplně jiného, než jsem chtěla vlastně doopravdy říct.

Následující den byla sobota, Jaruška se vypravila za spolužačkami ze zdrávky a já jsem šla za svou tchýní. I ona věděla o Václavovi, a tak stačilo pár náznaků a řeč se stočila jeho směrem. Tchýně mi uvařila kafe, nakrojila čerstvou mramorku, sedla se proti mě do křesla a spustila: „Víš, Lenko, jsem sice Zdeňkova máma a vím, cos mu před smrtí řekla. Ale to už je dávno, teď jsem především Jaruščina babička a tebe mám jako svou dceru. Jsem už stará, nebudu tady s vámi věčně a život mě lecčemu přiučil. Co vy dva nejvíc potřebujete, je kompletní rodina. Ty muže a Jaruška tátu. Jestli k tomu panu Václavovi opravdu něco cítíš, musíš se rozhodnout sama. Já stará bába pomohu, co mohu, pokusím se promluvit s Jaruškou. Ale nejsem všemocná, co nemohu, musím nechat pánubohu.

Byla jsem jako na trní a hned v pondělí v práci jsem Václavovi všechno vyklopila. Řekla jsem mu o svém slibu, o rozhovoru s dcerou a s tchýní. A tím jsem mu vlastně vyznala lásku. Jinými slovy jsem mu pověděla to, v co on už dlouho doufal, že o něj opravdu stojím. Ale nemůžu ho mít. Možná nikdy, možná prozatím. Každopádně od toho dne spolu do vinárny U lípy už nehodíme a ani nikde jinde si zamilovaně nehledíme do očí.

***

Před pár dny měla má dcera rozhovor se svou babičkou, ta jí odvyprávěla sen, který se jí zdál nad ránem v noci ze soboty na neděli: „Víš, Jaruško, nebyl to obyčejný sen, do kterého se promítají otisky našeho podvědomí. V tom snu jsem měla takový zvláštní pocit, který se nedá dost dobře vyjádřit slovy, připadala jsem si, jako bych vystoupila ze svého těla. Má mysl se přesunula do neznámých nepopsatelně krásných krajin, kde není žádné zlo ani protivenství a vládne tam láska a klid. Tam jsem najednou kousek před sebou v rovině očí uviděla světelný bod, který se ke mně zvolna přibližoval. Čím byl blíž, tím jsem si byla jistější, že jde o duši mého syna Zdeňka, tvého tatínka. Poté se bod zastavil a Zdeněk ke mně promluvil telepatickým hlasem. Pravil, že těsně před smrtí udělal chybu, kterou by chtěl napravit, protože by si přál, aby Lenka, tvoje maminka, Jaruško, byla tady na zemi šťastná. Pak vše najednou zmizelo, ani jsem mu nestihla odpovědět a probudila jsem se ve své posteli do ranního svítání. Víš, Jaruško, já už jsem stará bába a ty se na všechno možná díváš jinak, ale cítila jsem za svou povinnost ti to říct.“

Jaruška jen tiše poslouchala, tvářila se překvapeně, občas přikývla a na závěr babičce poděkovala za to vyprávění. Od té chvíle je jako vyměněná, moc toho nenamluví, tváří ze zadumaně a na mě to dělá dojem, jakoby v ní zrálo nějaké rozhodnutí. Včera v pátek večer před spaním, než jsme si popřály dobrou noc, tak se mě s vážnou tváří zeptala: „Maminko, mohly bychom si zítra ráno spolu popovídat? Chtěla bych ti něco důležitého říct a omluvit se ti.“ Tak jsem jak na trní, ráda bych, aby byla ta holka šťastná a aby trochu toho štěstí zbylo i nás ostatní včetně Václava.