Ukroše nepodporuju!

„Ukroše zásadně nepodporuju! Dostávají přednost před našima lidma, všechno mají zadarmo a my, abysme je platili ze svejch daní!“ Dočetl jsem se před pár dny na FB od dámy, od níž bych čekal více empatií.

„Vidím ty ukrajinský ... každý ráno, sotva vylezu z baráku, hned jsem z nich ... a mám ... celej den.“ (Za vytečkovaná slova si dosaďte nepublikovatelné vulgarizmy.) Odposlechl jsem nedávno ráno v trafice slova neznámého mladého muže, když si tam kupoval malou placatku alkoholu na nastartování svého organizmu. Větu utrousil jen tak do prostoru, sbalil flaštičku do kapsy a bez poděkování či pozdravu zmizel.

Potkáváte je také? Lidi, kteří se ve jménu svého ega nejsou ochotni vzdát ani špetky zažitého pohodlí a přijmout myšlenku, že většina ostatních se snaží aspoň trochu zmírnit utrpení těch, kteří prchají před válkou. Před zvůli šílence, který jim ničí zemi, vraždí jejich blízké, případně je deportuje do Ruska, aby je použil jako nějaký biologický materiál. Pokaždé, když na někoho takového narazím, napadne mě otázka, jak by se asi cítil a jak by se svými názory naložil, kdyby prožil třeba jeden jediný den v kůži prchajícího Ukrajince.

„Moje sestra se zbláznila,“ svěřil se mi kamarád. Rozhovořil se o své sestře, která uvěřila ruské dezinformační kampani, je přesvědčená, že podobný pořádek, jaký dělá Moskva z dobré vůle na Ukrajině, by měla udělat i u nás. Dodal, že jeho sestra ty Ukrajince nemůže vystát, protože tady dělají bordel, kradou a neštítí se násilí. Nakonec si postěžoval, že není v jeho moci přesvědčit sestru o lživosti všeho, čemu uvěřila a že už se s ní nedokáže bavit.

Tohle stěžování člověk slyší a mezi tím se na vlastní kůži setkává se samotnými Ukrajinci. Pravda, může narazit na nějakého, který to přehnal s alkoholem, je hlučný a dělá kravál nebo který má ostré lokty a dere se dopředu na úkor ostatních. Ale to jsou podle mých zkušeností výjimky, většina z nich se snaží žít pokud možno normálním životem. Nedat na sobě znát, co všechno museli prožít a prostě jít dál, ono jim nakonec ani nic jiného nezbývá. Nepoznali bychom na nich, že si prošli peklem, a pokud nepromluví, nevíme, že nejsou místní. Potom však nastane zdánlivě banální situace a my jsme najednou svědky něčeho, z čeho mrazí.

O velikonoční neděli jsme si s manželkou udělali výlet do polabského národopisného muzea v přírodě. Domečky ze starých časů, velikonoční zvyky, zvědaví návštěvníci. Poblíž kapličky stranou všeho toho hemžení stály dvě ukrajinské dívky a normálně spolu švitořily, občas i zažertovaly, jakoby v jejich zemi žádné zlo neexistovalo. Potom okolo nich prošla žena s malým dítětem, ukazovala na kapličku a něco své ratolesti vysvětlovala. V jedné z Ukrajinek to vyvolalo bolestnou asociaci, zmlkla v půlce věty, schovala hlavu do dlaní a pak se slzami v očích pravila: „O bože, moja mama i mij brat.“ Načež došla na práh kapličky, tam se pokřižovala a začala se tiše modlit.

Bylo mi strašně líto, že není v našich silách vrátit těmhle lidem jejich zabité nebo ztracené blízké a byl jsem vděčný všem, kteří ty „Ukroše“ podporují alespoň tak, jak jim to jejich životní situace umožňuje.