Stará babka a vánoční stromeček

„Proboha, nezdržujte tady s tím koštětem, pospíchám, mám důležité obchodní jednání!“ Rozčilovala se dáma v nákladném zimním kožichu a drahých kozačkách. Pohodila hlavou a pomyslela si, proč si radši nevzala taxík.

Adresátkou dáminých slov byla stará babka, snažící se nastoupit posledními dveřmi do tramvaje s vánočním stromkem, který byl pomalu větší než ona sama. Trápila ji kolena, chtěla se o ten strom opřít jako o hůl, ale on se jí zaklínil mezi obrubník nástupního ostrůvku a spodní okraj dveří.

„Počkejte, paní, já vám s tím pomůžu,“ prohlásil sotva pětadvacetiletý mladík. Hbitě vyskočil z poslední sedačky před zadním oknem vozu, krátkým nevraživým pohledem zpražil dámu, pospíchající na jednání, pod jednu paži uchopil babku a pod druhou její stromek. Stařenku usadil na svou sedačku, strom opřel do prostoru za ni a chytil se opěrné tyče. Tramvaj se konečně rozjela do houstnoucího šera předvánočního pozdního odpoledne.

„Moc vám děkuju, mladý pane, jste hodný. Ten je pro vnučku a pravnučku,“ usmála se babka a ukázala na svůj stromek.

„Je krásný, kam s ním jedete?“ Otázal se mladík.

„Jen dvě stanice tady na sídliště, pomůžete mi s ním z tramvaje, prosím?“ Pravila babka a věnovala mu vstřícný pohled.

„Jasně, klidně vám ho odnesu až domů, taky tam bydlím,“ odpověděl mladík bez zaváhání.

„Jémine, to po vás nemůžu chtít, určitě máte svůj program,“ zaprotestovala babka,

„Mám čas, jedu z práce, doma mě nikdo nečeká a zkoušku budu mít až v sedm.“ Z mladíkova hlasu teď zazněla hrdost se stínem smutku.

„Vy studujete při zaměstnání? Budu vám držet palce,“ zvedla babka překvapeně oči.

„Ale kdepak, zpívám ve sboru a na Boží hod budeme mít vystoupení v kostele pod kopcem,“ upřesnil mladík.

„A tak to jó, ráda bych si vás přišla poslechnout,“ odpověděla babka a rozhovořila se. „Jenomže nevím, jestli to stihnu, mám toho teď moc. Před pár týdny jsem si nastěhovala holky k sobě, když vnučka utekla od přítele i s malou ani ne roční dcerkou. Víte, to je těžké, ti dva se dali dohromady před třemi léty a já jí ho už tehdy rozmlouvala, protože se mi vůbec nelíbil. Ale říkejte to mladým, v takových věcech udělají pravý opak, než jim radíte.“ Pak se zarazila, došlo jí, že mluví člověkem vnuččina věku a udělala úhybný manévr: „Proboha, nenudím vás?“

„Vůbec ne, povídejte, mě tohle opravdu zajímá,“ ujistil ji mladík. Mezitím dojeli na svou stanici, on jí pomohl vystoupit, stromek si hodil pod ruku a jejich rozhovor pokračoval cestou parkem k panelákům.

„Zprvu se snažil dělat dojem, jak moc ji má rád, jak pro ni chce všechno nejlepší a možná to tak i myslel, ale pak se strašně změnil. Vyklubal se z něj pořádný sobec, to vám teda povím. Začalo to už v těhotenství a po porodu se to ještě zhoršilo. Jakmile poznal, že ho to miminko sesadilo z pomyslného trůnu na vnuččině žebříčku hodnot, tak úplně otočil. V poslední době si žil už jen pro sebe, peníze na domácnost jí prakticky nedával, utrácel za své zájmy, věčně nebyl doma, a když náhodou ano, tak jí pořád nadával. Vnučka z toho byla nešťastná a dlouho doufala, že se to nějak spraví. Když se mu snažila ve všem vyhovět, tak to párkrát vypadalo chvilku líp, ale pak se to zase otočilo a bylo horší než předtím. Kolikrát já jí říkala, ať jdou bydlet ke mně, tam budou vždy vítány jako doma. Stejně tady nikoho jiného nemá, její rodiče, tedy můj syn s manželkou žijí už spoustu let v cizině a sem se prakticky nedostanou. Teprve, když začal být přítel na vnučku opravdu hrubý, vulgárně jí nadával a snad ji i udeřil, tak se v ní všechno zlomilo a došlo jí, že je definitivní konec. Sbalila malou a nastěhovali se ke mně. Vždyť on je vlastně od sebe vyštípal.“

Mladík teď tiše kráčel vedle babky, smutně pokyvoval hlavou a ani nedutal. Na jedné straně mu bylo té cizí neznámé ženy líto a na druhé straně pociťovat nutkavou potřebu vrazit jejímu teď už bývalému příteli jednu pořádnou pumelici do zubů. Nicméně babka jeho úvahy přerušila dalšími větami: „Víte, mladý pane, já už jsem stará bába, letos mi bylo osmdesát a trochu mě berou kolena, ale ty své dvě holky mám ráda a pomoct jim ještě dokážu, jakože se Kateřina jmenuju. Je mi jasné, že to bude běh na dlouhou trať, ale teď jim chci udělat krásné Vánoce a dneska jsem byla pro ten stromek. A tady už jsme u domu, počkejte, já otevřu dveře a vy mi ho ještě hoďte do výtahu, prosím, dál už si poradím. A strašně moc vám děkuju, vy jste dobrý člověk, to já poznám.“
 
„Ale vždyť...“ Mladík teď zrudnul napůl rozpaky a napůl potěšením. Chvilku nevěděl, co říct, ale pak se mu podařilo navázat: „...vždyť to pro mě byla maličkost. Přeju krásné Vánoce vám všem třem, a kdybyste náhodou přišly na ten koncert, budu moc rád a budu v duchu zpívat jen pro vás. Bude to támhle dole v kostele na Boží hod ve tři odpoledne.

Babka mladíkovi oplatila přání krásných Vánoc, slíbila, že se s vnučkou a pravnučkou pokusí přijít, nastoupila do výtahu ke svému vánočnímu stromku a zmizela mu z očí.

Neměli bychom zapomenout ani na onu dámu v nákladném zimním kožichu a drahých kozačkách, která vyčinila babce v tramvaji za zdržování. Ta o žádné vánoční přání nestojí. Pro ni je nejdůležitější, že na svém obchodním jednání natáhla protistranu a obohatila svoje bankovní konto o roztomilou sumičku s příjemnou šňůrkou nul na konci. Chudák ženská, pokud jde peníze, tak nebude mít nikdy dost.

***

„Škoda, že si holka tehdy před léty nenašla někoho, jak seš ty,“ prolétlo babce hlavou cestou výtahem do třetího patra.

„Taky bych si měl konečně najít nějakou ženskou. Klidně by mohla mít dítě, hlavně aby byla milá a měla mě ráda,“ pomyslel si mladík, když kráčel mezi paneláky k sobě domů.

Kdybychom byli v pohádce, tak se mladík s babčinou vnučkou dají dohromady, on jí s láskou vynahradí všechna příkoří od bývalého přítele, ona mu bude dobrou ženou, oba budou skvělými rodiči a babka bude moct dožít svůj život ve štěstí. Nicméně skutečný život málokdy bývá ve své spletitosti pohádkový, a bůhví, jak to všechno s těmi čtyřmi dopadne.

Ale počkejte moment, vždyť za pár dní přijdou Vánoce a na Boží hod bude mít náš mladík ten koncert. Kdy jindy než o Vánocích je čas na zázraky a na to, aby se pohádky stávaly skutečností.