Skřítkové mezi námi - 2. Zatvrdník

Jsou lidé, kteří se nedokážou bavit, tvář mají neustále zachmuřenou a slovo smích je jim docela cizí. Když je pozdravíte, tak vám odpoví na půl úst, pokud vůbec a jestliže se na ně usmějete, hned vás začnou podezírat, že se je budete snažit nějakým způsobem obelstít. Zábavu jiných vnímají jako urážku, dobrou náladu považují za výsměch své osobě, vše hezké se snaží co nejrychleji utnout a překazit.

Třeba taková stará paní Stanislava z přízemí, která snad neustále poslouchá za dveřmi své garsonky s okem přilepeným na kukátko. Ví o všem, co se po domě šustne, každého pomluví, každému hned vynadá za kdejakou prkotinu. Jakmile je někde v domě sebemenší ruch v době večerní či nedej bože noční, hned volá policii, aby přijela hříšníkům napařit pokutu, když už je nemůže rovnou zatknout. Běda tomu, kdo je zadaný a za nepřítomnosti svého protějšku k němu do bytu vstoupí osoba opačného pohlaví. To se hned Stanislava postará o drby nejtěžšího kalibru bez ohlednu na to, že se třeba jedná o návštěvu zcela nevinnou. Dříve taková nebývala, za mlada byla hezká a milá holka, za kterou se otočil kdejaký nápadník a společenský život jí vůbec nebyl cizí. Jenomže, jak plynul čas, osud si s ní nehezky pohrál. Manžel ji po čase vyměnil za mladší neopotřebovaný model, a když od ní a od dcerky odcházel, zapomněl si u nich akorát dluhy. O dobré místo přišla už dávno, když si dovolila nebýt po vůli vlivnému okresnímu náměstkovi, který do jejich podniku zavítal na kontrolu, takže nakonec skončila jako uklízečka. A dcerka? Vdala se a poté, co na ní vymámila zbytek peněz, se odstěhovala se svým mužem někam do tramtárie. Potom se u Stanislavy usídlil nehezký skřítek Zatvrdník se svraskalou tváří a kamenným srdcem. To on ji tiše ve spánku našeptává, jak komu ublížit, koho pomluvit a podrazit. Při každém jejím výstupu se zlomyslně pochechtává svým jízlivým smíchem a jeho obličej se stává ještě odpornějším.

S panem Kamilem ve třetím patře je to trochu jiné, mnohem horší. Navenek ukazuje svému okolí vlídnou a přátelskou tvář šarmantního padesátníka, ale jakmile se mu někdo sebemenším způsobem znelíbí třeba jen tím, že k němu není dostatečně uctivý, otočí se proti němu. Úskočně s ním začne spřádat dlouhé a důvěrné rozhovory, aby získané informace mohl co nejvýhodněji zneužít. Přitom je natolik vychytralý, že v sobě nikdy nenechá rozpoznat původce intrik, ba co víc, ve snaze potopit svou oběť ještě hlouběji, se ji snaží naoko utěšovat a vytáhnout z ní další podrobnosti. I on byl dřív docela jinačí, přátelský, férový a spolehlivý, leč i s ním osud zamával. Jeho bývalá jej vroucně milovala do té doby, než kvůli úrazu přišel o lukrativní výnosné zaměstnání. Zavinil si to tehdy tak trochu sám, holt si trochu přihnul a zaměstnavatel ho pak s lehkým srdcem nechal na holičkách. Žena sbalila děti a šla „za lepším,“ rozdrcené koleno mu doktoři zfušovali a na něho zbyl jen ubohý invalidní důchod, a ovšem nikdo jiný, než skřítek Zatvrdník. Ten mu teď pomáhá a vnuká mu způsoby, jak svému okolí ubližovat co nejrafinovaněji a nejvíc.

Ani paní Stanislava, ani pan Kamil nejsou šťastní. Zatvrdník jim sice usnadňuje dosahování jejich temných cílů, ale zároveň je žene dál a dál do propadliště duševní beznaděje. Jediné, co by snad oběma dokázalo ještě pomoci a co by od nich zároveň Zatvrdníka zapudilo, je láska. Taková ta skutečná, čistá a nezištná, ta nesmírně vzácná. Jenže, posuďte sami, kdo z nás by byl hlubokého citu schopen vůči cizímu člověku, který je zlý a nenávistný? Snad jenom blázen. Ale počkejte, možná mě něco napadá. Pokud by náhodou zkřížili svůj osud s nějakou němou tváří, pak snad ta jediná by uměla vykřesat ze zkamenělých srdcí těch dvou jiskřičku něčeho hezkého, co v nich mívali kdysi dávno. Snad by svou zvířecí láskou a chundelatou oddaností dokázala od nich odehnat Zatvrdníka a vrátit jim trochu štěstí. Aspoň tu trošičku, kterou potřebuje každý z nás.