Sen, který mě provází po celý život

Ten sen se mi často a opakovaně zdával v dětství a v raném mládí. S posupujícím věkem se začal zvolna vytrácet a v dnešní době mě navštěvuje už jen zcela výjimečně, tak jednou za několik let. Není nikterak hrozivý, spíš takový hodně zvláštní, pokaždé úplně stejný a zároveň dočista odlišný od běžných, pro mě obvyklých zmatečných snů.

Pokaždé se posouvám prázdným černým prostorem, postup vpřed je v tom snu jaksi nutný a potřebný. K tomu, abych mohl jít dál, potřebuji stále něco, co vypadá jako docela obyčejná tenká a dlouhá dřevěná tyč. Ta se vždy objeví vedle mě po levici, já ji uchopím, umístím tak, aby navazovala na předchozí, načež se mohu přesunout vpřed o její délku, tedy na její druhý konec. Tam se mi opět zjeví další a umožní mi zas kousek mé cesty.

Po chvilce tohoto posouvání vpřed najednou narazím na změť. Uvidím ne jednu, ale hned celou hromadu tyčí, jsou neladně rozházené na jedné kupě. Asi jako kdybychom vzali balíček špejlí, rozsypali je na stůl a pořádně zpřeházeli. V tu chvíli nemohu pokračovat ve své cestě, musím tu hromadu nějak „uklidit.“ Jednotlivé tyče srovnat, a teprve až se mi to podaří, mohu si jednu z nich vzít a použít k dalšímu postupu vpřed.

A tak to jde stále dál až do probuzení, chvilku se tyče objevují v pohodě po jedné, pak zase narazím na další rozházenou hromadu. Rozházené tyče nelze nechat být a zůstat na místě, něco mě stále nutí k jejich úklidu a k cestě dál.

Vždy jsem si říkal, proč se mi tenhle sen stále vrací a co vlastně znamená. Sny jsou obrazy, kterými nás oslovuje naše podvědomí a symbolickým způsobem nastavuje zrcadlo našemu životu. Podle některých teorií nejen tomu, který zrovna prožíváme, ale též těm minulým. Ptával jsem se sám sebe, co a kdy jsem asi musel prožít, že se mi to neustále stejným způsobem vrací. A pak jsem dostal nápad, který by možná mohl být vysvětlením.

Všední život nám plyne, dny, týdny, měsíce jsou si navzájem podobné. Pracujeme, abychom měli co jíst, máme své rodiny, příbuzné a přátele, občas se bavíme a odpočíváme, věnujeme se svým zálibám. Stále stejně, stále dokola, jako bychom šli po přímé cestě. A pak se najednou objeví problém. Ne takový ten všední a obyčejný, jakých řešíme několik každý den a jímž je prosté „pokládání tyčí za sebe, abychom mohli jít dál.“ Občas se většině z nás postaví do cesty problém nějaký zásadní. Ten je tou „hromadou rozházených tyčí.“ Musíme jej nejprve vyřešit, „uklidit to změť špejlí“ a teprve potom můžeme ve svém životě pokračovat normálním způsobem dál.

Mám pocit, že tenhle sen je vlastně velice zjednodušený obraz mé pouti životem. Nepřipadá vám to v životě také takové?