Sebevrah

Oprátku jsem měl nachystanou na půdě svého domku a můj zmučený mozek hledal zvrácené zadostiučinění v představě, jak už brzy skončím se vším tím šíleným a bezvýchodným trápením.

Všechno to kvůli ženské. Bože, jak já svou Moniku miloval. A jak ona milovala mě, než... Byla to moje první opravdová láska, se kterou jsem se seznámil ve svých pětatřiceti létech. Rázem jsem poznal, že jejích pár předchůdkyň, se kterými jsem měl krátkodobé a nikterak hluboké vztahy, nesahalo téhle bohyni ani po kotníky.

S Monikou jsme si pořídili pěkný domek na hypotéku a já dělal všechno pro to, aby se v něm cítila šťastná. Největší odměnou mi bývaly její rozzářené oči, doprovázené obdivnými větami, jak jsme vše pěkně vymysleli a zařídili, ať už šlo o bydlení jako takové, o naše společné dovolené, o prosté každodenní spolubytí a později o to, jaký se nám narodil krásný syn. Žil jsem si jako spokojený starostlivý milující manžel a táta, s Monikou jsme si plánovali skvělou prozářenou budoucnost a ani ve snu by mě nenapadlo, že...

Že se ta krásná žena jednoho dne zničehonic zblázní a odejde ode mě i s naším dítětem. Ano, byl jsem možná zaslepený svou naivitou a přehlédl varovné signály blížící se katastrofy, když se Monika změnila a přestala mi tak okatě dávat najevo svou lásku. Vysvětloval jsem si to tím, že má spoustu starostí, které jí obírají o čas a pozornost vůči mé osobě. Jenomže později jsem si uvědomil, že to už musel být na scéně Karel, do kterého se slepě zbláznila, kterého přede mnou v té době tajila, než došla k rozhodnutí, že k němu odejde a vezme s sebou i syna.

Ke Karlovi. K té nule. K člověku, který měl před ní spoustu ženských, po nichž mu zbyly dluhy, pochlastával, žil v nevalném podnájmu kdesi na předměstí a do práce víc nechodil, než chodil. Monice se zbláznily hormony, nedovede si představit, co jsem se jí naprosil, aby mě neopouštěla a napřesvědčoval, že s ním nebude moct žít, že on se o ni a o malého nedokáže postarat a že až se jí nasytí, tak je oba odkopne. Nebylo to nic platné, Monika si sbalila kufry, vypadla i s naším klukem a rozloučila se se mnou slovy: „Vláďo, promiň, já v té naší zlaté kleci už nedokážu být ani o minutu dýl.“

A já se zhroutil, můj život se sesypal jako domeček z karet. Stydím se prozradit, co všechno jsem prováděl, řeknu jen, že jsem v zoufalém vzteku rozštípal a spálil naší manželskou postel. Připadal jsem si tak podvedený, nicotný a zbytečný, že jsem se rozhodl se zabít. V téhle myšlence jsem nalezl zvrácené zadostiučinění, svou smrt si naplánoval na konkrétní den a hodinu, a provedl veškeré přípravy.

Ten večer jsem už měl nachystanou oprátku na půdě a rozhodl se rozloučit se světem. Oblékl jsem se do svátečního a vyrazil do vinárny, kam jsme chodívali s Monikou, než se nám narodil syn. Posadil jsem se do rohu místnosti k našemu stolku pro dva, po kapkách usrkával víno, moc nepřemýšlel, jen oči mi těkaly po ostatních hostech. Mnoho jich nebylo. V protějším rohu seděl zamilovaný pár mladých lidí, při každém pohledu na ně mě bodlo u srdce. Kousek vedle večeřela trojice mužů, z útržků jejich hovoru bylo zřejmé, že jsou to kolegové. A jako poslední ob stolek ode mě seděly dvě ženy, jedna starší, druhá mladší, byly si podobné, zřejmě matka s dcerou. Moc nemluvily, jen občas pár tlumených slov, ta starší se co chvíli podívala mým směrem. Měla zvláštní oči, jakoby jí z nich vycházelo nějaké neznámé světlo.

„Ještě si odskočím, pak v klidu dopiju a potom vyrazím, moje hodina se blíží.“ Řekl jsem si v duchu, mé myšlenky byly po dlouhé době překvapivě klidné. Vstal jsem a odebral se na WC. Když jsem se vrátil na své místo, starší z obou žen seděla na volné židli u mého stolu.

„Dobrý den, pane, nezlobte se, že se vtírám, musím vám něco důležitého říct,“ pravila.

Byl jsem překvapený. Nejen tím, že si neznámá žena bez pozvání přisedla k cizímu muži, ale hlavně jejím výrazem. Dívala se na mě jakoby... jako kdyby šlo o život... Zamrazilo mě. Pokynul jsem jí.

„Vím, co máte v plánu,“ spustila. „Vaše myšlenky jsou natolik intenzivní a vaše zoufalství natolik hluboké, že jsem to poznala.“ Hleděla mi pevně do očí a z jejího pohledu vyzařovalo něco, co jsem do té doby nikdy nezažil. Vycházely z něj vlny hřejivé síly, které jsem vnímal celou svou bytostí.

Neodpověděl jsem, jen tiše zíral do její tváře a vnímal tu sílu. Ona pokračovala: „Pokud se zabijete, vaše duše zabloudí a vy nebudete moci dokončit nejdůležitější úkol, který před vámi v tomto životě stojí.“

„Jaký úkol? Jak to všechno víte?“ Zeptala se má ústa sama od sebe.

„Jste dobrý člověk a máte v sobě spoustu lásky,“ pokračovala. A zase to vlnobití. „Na vaší cestě se objevila překážka, kterou když překonáte, budete moci pokračovat dál. Nebudete to mít jednoduché, ale vaše osobnost je natolik pevná, že to dokážete. Pokud se však zabijete, nejenže ublížíte své duši, ale i dalším lidem, a budete se muset narodit znovu, abyste to napravil.“

Nikdy jsem na tyhle věci nebyl, ale ta žena na mě působila tak přesvědčivě, že jsem se cítil jako zhypnotizovaný a v tomhle stavu jsem nenašel důvod jí nevěřit. Hlavou se mi rozvířily tisíce otázek, ale ve skutečnosti jsem se zmohl jen na pár z nich: „Ale jak to poznám? Jak zjistím, že můžu pokračovat dál? Kdy to bude?“

Neznámá žena se shovívavě usmála a do vln síly, kterou kolem sebe šířila, se vmísil odlehčující podtón: „To vám nedokážu říct, ani já nejsem vševědoucí. Ale věřte, že nebude dlouho trvat a ta překážka bude za vámi, teď musíte počkat. Tím jsem si jistá a taky vím, že na to máte dost sil.“

Nevím, co byla ta žena zač, ale vysloveně mě nabudila, jakoby nabila svou energií a přepnula můj zmučený mozek do úplně jiné roviny. Stále poněkud konsternovaně jsem jí poděkoval a ona mi podala ruku, na její měkký a zároveň pevný stisk nikdy nezapomenu. Už v tu chvíli jsem věděl, že se neoběsím a budu žít, musím žít dál. Nyní s odstupem času mi to přijde i poněkud sarkasticky humorné, už samotným rozhovorem s onou ženou jsem propásl hodinu, kterou jsem si určil k sebevraždě.

V mezidobí jsem vlastě nevěděl, nač čekám, ale bylo mi jasné, že se musím dát do pořádku. Přestal jsem vyvádět, doma konečně uklidil, zakoupil novou postel a v práci přestal být do počtu. Žil jsem takovým jednoduchým způsobem, každé ráno jsem si položil otázku, zda už nazrál čas, a pokud jsem někdy náhodou o všem zapochyboval, vzpomněl jsem si na onu ženu a na náš rozhovor. To mě pokaždé uklidnilo.

Čas nazrál zhruba čtyři měsíce po Moničině odchodu. Nechci ji ponižovat výčtem slz, proseb a slibů, se kterými za mnou přišla, řeknu jen, že jsem jí uvěřil a teď už jsme zase spolu. Vnitřně cítím, že ona překážka na mojí, respektive na naší cestě je definitivně za námi a doufám, že ta moudrá žena z vinárny měla pravdu i v tom, že mám v sobě dost lásky a sil. Dost na to, abych dokázal Moniku milovat jako dřív, přestože jí na Karla zbyla živá památka, kterou zatím nosí pod srdcem.