Prožitkový dárek

Nebo taky zážitkový, případně pocitový. Nikoli však takový ten moderní a v dnešní době oblíbený adrenalinový, jakým je například seskok padákem nebo jízda v bojovém tanku. Naopak, úplně prostý a obyčejný.

Nedostal jsem jej od Ježíška pod stromeček, dárek postupně vznikal v průběhu posledních pár let. Dostával jsem ho po třpytivých kapičkách od života. Přesněji řečeno od života zde na blogu. Tím dárkem bylo, je a co bude v mých silách, tak věřím, že i bude možnost pomáhat. Nijak moc, žádné rozdávání milionů, jenom trošičku, tak, jak to umím.

Všechno to začalo kočkami. Možná si kdekdo pomyslí, že jen blázen by mohl pomáhat něčemu tak obyčejnému, jako jsou kočky. Ano, pro takové lidi jsem skutečně blázen. Když jsem poprvé oslovil lidičky z útulků s tím, že bych chtěl představit čtenářům fotky a osudy jejich svěřenců, trochu jsem si jako ten blázen připadal. Nyní je pro mě šňůrkou třpytivých kapiček sdělení, že z té a té výstavy se podařilo najít nový domov třiceti kočkám z padesáti. A na konci té šňůrky občas zazáří perla v podobě mailu prostého znění od obyčejného člověka: „Ten zrzavý kocourek z článku je už doma se mnou.“

Ve shonu posledního adventním týdnu jsem dostal další krásný dárek. Pár blogerů a jim podobných nadšenců mě vzalo do party a nabídlo mi možnost pomoci stařičkým lidem. Opět si někdo možná pomyslí, k čemu je dobré pomáhat starým lidem. Takovým, kteří už životu dali vše a stali se nepotřebnými pro ostatní. Ale naštěstí v tomhle bláznovství nejsem sám.

Má pomoc byla maličká a bezvýznamná. Jen chvilku posedět, popovídat a přečíst pár článků. Prostě pobýt s nimi a společně s tou partou nadšených bláznů jim dát najevo, že, jakkoli jsou staří, nejsou zbyteční. Dokáží totiž člověka obdarovat, dát mu dárek, který je cennější všech hmotných pokladů světa. Pocit, který se dá vyjádřit několika prostými slovy „ty jsi tu pro mě a já jsem tu pro tebe.“

Na závěr ještě příhoda. U těch stařičkých lidí v jejich domě seniorů jsem byl poprvé, tak jsem pro jistotu dorazil dřív, posadil se a čekal. Vedle mě si sedl pán, zřejmě tam byl krátce. Pohlédl na mě smutnýma očima a pravil: „Víte, domníval jsem se, že je to dům s pečovatelskou službou, ale on je to jenom obyčejný domov důchodců.“ Bylo mi líto jeho zklamání a přišlo mi, že už ho někdo přestal potřebovat a prostě ho tam odložil. Asi tak, jako se odkládají nepotřebné kočky do útulků.

Moci pomáhat je dar a já za něj děkuji všem, kteří mi ho dávají.