Protivná Elektra

Dávejte si na mě bacha, dovedu být pěkně protivná, a když uděláte něco, co mi nejde pod fousy, tak po vás vyjedu a poškrábete se o mě. Ale jinak vás mám ráda a nedám na vás dopustit, zvlášť když se o mě tak pěkně staráte.

Dříve, než se zaposloucháme do Elinčina vyprávění, podívejme se na pár obrázků z umísťovací výstavy útulkových koček, která proběhla uplynulou neděli a na níž se podařilo získat nové domovy čtrnácti z pětadvaceti přítomných.

Prostory byly skromné, plné koček i lidí, někteří se přelévali až ven.

Všichni adepti o umístění byli nejprve odborně zkontrolování paní veterinářkou.

Andělka se stěhuje do pražského bytu k sympatickým manželům a jedné kočce.

Čtyřměsíční Mia natolik okouzlila své nové majitele, že jsem její přesun na Vinohrady málem nestihl vyfotit.

Kočka s britskými rysy a roztomilým jménem Pralinka bude mít nejen dvounohou společnici, ale též kocouřího nápadníka.

Kocourek Valerián se těší na novou kamarádku, oba pocházejí z útulku, tak si budou určitě rozumět.

Ivončina nová adoptivní maminka získává poslední rady na cestu domů.

A ještě Kubík, roztomilý rošťáček, který bude učit své kocouří kousky malého kotěcího společníka.

Tak, a teď už nechme vyprávět Elinku. Kočku, se kterou jsem se důvěrně znal.

Na své první tři roky života nerada vzpomínám, tak ten úvod radši trochu zkrátím. Od malička jsem byla dítětem ulice, o maminku jsem přišla ve věku, když si jiná koťata ještě dávno užívají bezstarostného dovádění. Musela jsem bojovat o každé sousto, konkurence byla veliká a k tomu na  mě na každém rohu číhalo nebezpečí. Z té doby taky pochází moje nedůtklivost, která se mi vryla pod kůži a kázala mi, abych nikomu nevěřila, ať už se jednalo o zvíře nebo o člověka. Nicméně stále jsem ve skrytu duše toužila po hřejivé náruči, klidu, bezpečí. Párkrát už to vypadalo, že se mě někdo ujme, ale pokaždé, jakmile zjistil, co všechno taková péče obnáší, tak se na mě vykašlal a vyhodil mě.

Několikrát jsem měla vlastní koťata, taková roztomilá klubíčka, která se na mě spoléhala, a nejsmutnější bylo, že jsem se o ně neměla jak pořádně postarat. Několik mi jich zemřelo před očima, pár snad přežilo, ale nikdy jsem se nedozvěděla, jak to s nimi bylo dál. Poslední zimu na ulici už jsem se sama pomalu loučila se životem, byla jsem hladová a nemocná, když si mě najednou všimli lidé z jednoho útulku. Nevěděla jsem, oč jde, netušila, že mě chtějí zachránit, bála jsem se, z posledních sil s nimi bojovala, abych jim mohla utéct, ale naštěstí se mi to nepodařilo. Nedbali na šrámy, které jsem jim nadělala, chytili mě, zavřeli do přepravky, naložili do auta a odvezli.

Ani si nedovedete představit, jak jsem se bála. Nejen při odchytu, ale ještě i dlouho potom při všech možných procedurách, které se mnou prováděli. Tehdy jsem totiž netušila, že mě léčí z mých nemocí a zranění, a že tak činí pro moje dobro. Na konci této léčby se mnou provedli i něco, co zapříčinilo, že jsem přestala toužit po dalších koťatech.

V útulku jsem měla dostatek jídla, nebyla tam zima a já si pomalu zvykala, že ne všichni lidé jsou zlí. Postupně jsem jim začala dovolovat, aby si se mnou hráli, mazlili se, ale stále jsem měla v sobě tu nedůtklivost z dřívějška, té se mi nepodařilo nikdy zbavit. Prostě, když to do mě vjelo, sekla jsem packou a ani pořádně nevěděla proč. Ale oni si na to zvykli, byli opatrní a dokázali mě brát takovou, jaká jsem. Ono to mělo i jistou výhodu, v útulku nás bylo celkem dost a já si mezi kočkami vydobyla takovou pozici, že si ke mně nikdo moc nedovoloval.

„Jémine, to je krásný kocourek, jakpak se jmenuje?“ Optala se mladá dívčina, která si jednoho dne přišla vybrat do útulku čtyřnohého kamaráda.

„Ale kdepak, to není kocour, ale kočka. A jmenuje se Elektra, říkáme jí Elinka,“ vyvedla dívčinu z omylu paní útulkářka. Bylo to legrační, s tím, že mě lidé považovali za kocoura, jsem se v budoucnu setkávala celkem často. Sama tomu nerozumím, ale prý je to kvůli mému zbarvení, zrzavou příroda vyhradila hlavně pro kočičáky a u nás samiček je dost výjimečná.

Nicméně slovo dalo slovo, s tou dívčinou jsme si padly do noty a já se stěhovala. Do malé garsonky, kde jsme bydlely jen my dvě a kde nám bylo spolu dobře. Pravda, trochu se mi zastesklo po venku, ale dívčina na radu útulkářek rozhodla, že musím žít stále uvnitř. Když jsem se ji snažila přemňoukat, aby mě pustila aspoň na chvilku, začala mluvit o věcech, kterým jsem nerozuměla. O blízké hlavní ulici, o nebezpečných autech, pod jejichž koly zahynula už spousta koček a bla bla bla, bla bla bla. Vůbec jsem z toho nebyla moudrá, ale pochopila jsem, že ji neukecám.

Nakonec jsem si na to zvykla, s dívčinou mi bylo dobře a já se seznamovala i s dalšími lidmi. S její rodinou, která k ní občas chodila na návštěvu, s jejími kamarádkami a kamarády. Jen jedno mi bylo trochu nepříjemné, dívčina pravidelně odcházela přes den pryč, nechávala mě samotnou a vymlouvala se, že musí chodit do jakési práce, aby nás uživila. Jo, uživila, však jsem taky začala být pěkně žravá a dokázala toho spořádat tolik, až mě musela krotit, abych neztloustla. Ale nebyla jsem v tom sama, ona se také krotila, prý ze stejného důvodu.

Po několika létech jsem se stěhovala podruhé. Dívčina si našla mládence, a když zjistila, že si s ním rozumím, rozhodla se, že budeme žít všichni tři spolu. Z malého bytu jsme se přemístili do většího a já měla zas co objevovat.

Zřejmě to u lidí funguje podobně jako u koček, když jsou dva spolu, tak se rozmnoží. Zkrátka a dobře, najednou jsme nebyli tři, ale čtyři, a tím čtvrtým nebyl nikdo jiný, než sice krásné a roztomilé, ale dost ukřičené lidské mládě. Cosi se ve mně probudilo, možná proto, jak jsem dřív sama bývala maminkou, tak teď jsem najednou věděla, že to malé musím chránit a za žádnou cenu nesmím dopustit, aby se mu něco stalo. Když k nám přišel na návštěvu někdo, kdo se mi nezdál a chtěl se, nedej bože, přiblížit k dětské postýlce, se zlou se potázal.

Každopádně jsem však měla po klidu, na který jsem byla až do příchodu lidského mláděte zvyklá. Zezačátku mi to moc nevadilo, ale po čase, když se mělo narodit další, tak jsem se nad tím zamyslela. Roky utíkaly, já už dávno nebyla nejmladší a došla jsem k závěru, že bych měla mít právo na odpočinek. Když lidé chodí do penze, proč bych nemohla i já, no ne?

Jenomže vyvstala otázka kam. Měla jsem dvě možnosti, buď do domku, kde bydlí rodiče od dívčiny, která si mě tehdy vzala z útulku nebo do bytu k mamince od jejího manžela. První možnost jsem musela zavrhnout, protože tam bydlí dva kočičí obři, jacísi přerostlí chlupatí sourozenci, kteří by mi určitě nedopřáli klidu, po kterém jsem tolik toužila.

A tak jsem se nastěhovala k babičce, takové vlídné milé osůbce, žijící na druhém konci velkoměsta než mladí. Bože, co já jsem se jí natrápila. Pořád jsem se dožadovala krmení a mazlení, v noci jsem ji nenechala vyspat, ačkoli jsem měla vlastí pelíšek, nutila jsem ji, aby mě brala do svého. A nejlíp mi bylo u její hlavy, ne-li rovnou na ní. Bylo nám spolu krásně.

Ještě víc jsem začala babičku trápit, když už jsem byla opravdu stará a přihlásily se nemoci. Zuby a drápy jsem se bránívala, abych nemusela do přepravky a k doktorovi, ještě víc jsem vyváděla tam, radši to zase zkrátím. Když pominu první roky na ulici a poslední měsíce boje se zákeřnou nemocí, měla jsem krásný život a byla obklopená lidmi, kteří mě milovali navzdory mé občasné prudkosti a protivnosti. Život, zakončený přeběhnutím přes duhový most, chvílí, kdy vás najednou všechno přestane bolet, a vy se ocitnete v kočičím nebi.

Je tady krásně, nikdo se s nikým nepere, ani nikoho nepožírá, jen klid a pohoda. Pokud si vzpomenete na své blízké, které jsme nechali na zemi, stačí pomyslet, a hned vidíte, co zrovna dělají. Ale upřímně řečeno, je tady trochu nuda a občas si říkám, že se budu muset znova narodit. Nevím však kdy a kam, o tom nerozhoduji já, ale Bastet, zdejší nejvyšší šéfová. Je přísná, ale nesmírně laskavá a hlavně spravedlivá, každému přidělí takový pozemský život, jaký si zaslouží. Takže možná se zas někdy uvidíme, ale nejspíš mě nepoznáte, protože budu maličká a v úplně jiném kožíšku, než jaký jsem nosila dřív.

Poznámky:

• Fotografie nezletilých osob jsou publikovány se souhlasem jejich rodičů.
• Fotografie koček a kocourů jsou publikovány bez souhlasu vyobrazených čtyřnožců.
• Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.