Pravidelně zveřejňuji obrázky, které jsem sama nefotila

Náhodou se k mým kočičím očím dostal článek od jednoho dvounožce fotografa a zatrnulo mi. On v něm píše, že se nesmí krást fotky, které udělal někdo jiný. A já? Publikovala jsem už spoustu obrázků, přestože fotit vůbec neumím.

Chápu, že není správné přivlastnit si něco, co mi nepatří, počínaje třeba obyčejnou nožkou od párku a konče různými fotkami od těch nepodařených až po ty perfektní. Jeden ani nemusí být dvounožcem, na to mu stačí prostý kočičí rozum.

Jenomže zásadní rozdíl pro nás kočky spočívá v něčem jiném. Klidně si můžeme dovolit vzít a případně jakýmkoli způsobem použít to, co je našich dvounožců. Oni totiž obývají naše obydlí, přesněji mňouknuto my jim velkoryse dovolujeme, aby tu s námi byli a sloužili nám. Z toho tedy logicky vyplývá, že věci, o kterých se domnívají, že jsou jejich, patří ve skutečnosti nám. To je takový kočičí zákon, výjimečný a platný pouze mezi námi a našim personálem, pro vztahy mezi dvounožci je nepoužitelný.

Proto jsem jako příklad uvedla nožku od párku, tu si s oblibou a po právu brávala moje předchůdkyně Dorka přímo z talířů našich dvounožců. Sice jim chvilku trvalo, než pochopili, na čí straně je pravda, ale časem jim nezbylo, než se podřídit.

Nicméně zpět k těm fotkám. Poslední dobou občas vezmu obrázky, které pořídil můj dvounožec, namňoukám k nim nějaký text a prostě je zveřejním. Na souhlas se ho pochopitelně ptát nemusím, ani případného postihu se neobávám, protože platí to pravidlo, že když bydlí v mém domečku, tak co má on, to je automaticky moje. Naštěstí už jsem si ho natolik vychovala, že neprotestuje, ale naopak mi při mé práci pomáhá.

Pak jsou tu obrázky nejrůznějších zvířat, která mi přicházejí a já je uvádím ve svých soutěžích. Zde už pravidlo „mého domečku“ neplatí, a tak raději pokaždé škrábu, aby mi moji čtyřnozí kamarádi posílali fotky za účelem zveřejnění.

Abych to nějak shrnula, z člověčího pohledu má ten dvounožec Amand sice pravdu s fotkami, ale v jedné věci se hluboce mýlí. Chápu, že má spoustu práce a výdajů s pořizováním obrázků v divočině někde za oceánem a jejich kvalitu nezpochybňuji. Jenže můj kočičí jemnocit poněkud uráží věta, dovolím si citovat: „Neni lepsi udelat si fotografii vlastni i kdyz bude nanic jako spousta zacinajich take fotografu na iDnes kteri tam davaji hruzne fotografie pejsku, kocicek, kvetinky, vylety, lidi odzadu, ochocene ptaky (z ceske divociny) atd?“

Fakt, že fotky mého asistenta nebo některých soutěžících jsou hrůzné a nanic, nedokážu pochopit. I takové obrázky mají totiž svou cenu, potěší, pobaví a časem se stanou důležitou vzpomínkou. Takže i když jsou možná pro někoho hrůzné a nanic z odborného hlediska, z lidského a zvířecího pohledu nanic vůbec nejsou. Proto je mám ráda a budu je zveřejňovat dál. Umím si totiž představit, jak dokážou být pro někoho důležité. Jako například pro můj personál tahle stařičká a nekvalitní fotka Madlenky.