Nevlastní syn

„Martino, balím kufry, s Věrou čekáme dítě a já se stěhuju k ní.“ Touhle větou definitivně skončilo moje manželství s Kamilem. Tak trochu jsem čekala, že něco podobného přijde, jenom jsem nevěděla kdy.

Jsem neplodná a nemohu otěhotnět ani pomocí asistované reprodukce. Dozvěděla jsem se to před léty po dlouhém snažení, oba jsme toužili po potomkovi a tahle diagnóza nám přinesla obrovské zklamání.

„Ještě je tady možnost adopce, Kamile, mohli bychom dát domov nějakému dítěti, které nemá vlastní rodiče, co tomu říkáš?“ Zkoušela jsem to několikrát s nadějí v duši.

„Neexistuje! Martino, promiň, ale nemůžeš po mně chtít, abychom živili nějakého fracka z děcáku.“ Kamil byl neoblomný a já zoufalá. Postupem času jsme se čím dál víc odcizovali a k posledku spolu vlastně už jenom bydleli. Tušila jsem, že má nějakou jinou ženu a že k ní časem odejde. Byl o pět let mladší než já, a když se tak stalo, zbyla ve mně prázdnota čtyřicetileté nenaplněné ženské.

„A just to udělám!“ Rozhodla jsem se poté, co skončily dozvuky rozvodu a já se dala psychicky dohromady. „Přece nejsem tak stará, abych to zabalila, a jeden krk navíc s trochou uskromnění určitě uživím!“ Zařekla jsem se, přímo jsem si dupla, když teda teď mám svobodu a můžu si dělat, co chci. A odstartovala jsem proces, na jehož počátku bylo dlouhé hledání, papírování, dohadování s úřady, a na konci třináctiletý Pavel. Když jsem ho uviděla poprvé v dětském domově, okamžitě jsem věděla, že to je on, na koho čekám, jako by mi to vnuknul sám pánbůh.

Varovali mě před ním, věděla jsem, že si beru sígra, ale jsem dost tvrdá na to, abych to ustála. Najednou jsem měla syna a byla rozhodnutá dát mu všechno, jakoby byl můj vlastní. Včetně výchovy, o níž jsem dopředu věděla, že vzhledem k jeho věku a povaze nebude zrovna jednoduchá.

Bože, co se s ním natrápila, ale ani jednou jsem nezapochybovala o svém rozhodnutí. Záškoláctví, tahání se s partou, cigarety, tu a tam se už i napil, párkrát dokonce zkusil trávu nebo co. Nebudu to všechno vyjmenovávat, byla i období, kdy se chodil domů jen vyspat a najíst, o nějakém poslouchání nebyla ani řeč. Ale občas se na mě dokázal i upřímně usmát zvlášť, když jsem měla nějaký problém. Když bylo Pavlovi šestnáct a milostivě se na můj popud učil na zámečníka, zlomila jsem si nohu. V tu chvíli otočil, já měla nechodící sádru, on pozapomněl na svoje lumpárny a staral se o mě. Jakmile jsem se uzdravila, tak se vrátil zpátky do svých kolejí, ale já věděla, že má uvnitř dobré jádro. „Však dozraje a ty tvrdé slupky jednou opadají,“ doufala jsem. Ne doufala, byla jsem si jistá nebo aspoň chtěla být.

„Paní Drahotová, váš syn měl úraz na motorce, byl převezen do městské nemocnice,“ volali mi. O rok později Pavel přitvrdil. Jeden kluk z jeho party si bez dovolení půjčil tátovu motorku, posadil Pavla za sebe a vyrazil do ulic. Bez papírů, bez přílby, prostě jen tak z hecu. Kamarád se chtěl předvést, Pavel ho hecoval, nemohlo to dopadnout dobře, narazili do sloupu veřejného osvětlení. Pavlův kamarád zázrakem vyváznul s pár šrámy, Pavla to vyhodilo přímo na ten sloup. Zlomená ruka a vymknutý kotník byly tím nejmenším proti fraktuře lebky a zhmoždění mozku.

Zpočátku jsem byla nešťastná, že přijdu o syna, kterému jsem chtěla dát dobrý život. Kladla jsem si to za vinu a ptala se sama sebe, jestli jsem ho neměla vychovávat nějak jinak. Ale jak? Odpověď jsem nenacházela.

Postupem týdnů a měsíců, kdy dostali ve špitále Pavla z nejhoršího, poslali na rehabilitace, a pak mi ho vrátili domů, se můj vnitřní pocit měnil. Zoufalství nahradila naděje a radost z každého Pavlova pokroku. Nevím přesně, co se stalo s jeho mozkem, ale on byl najednou znova jako malé dítě, které se učí chodit a mluvit. Trvalo půl roku, než se z toho sebral, ale měl štěstí, jediným trvalým následkem byla pomalejší artikulace. Taková, že kdo ho neznal před úrazem, ani to nepoznal.

A pak tu byl ještě jeden trvalý následek. Nevím, co všechno mu za tu dobu procházelo hlavou nebo co se mu odehrávalo v podvědomí, ale jeho úraz zřejmě paradoxně způsobil, že ten kluk dospěl.

„Maminko, děkuju ti za všechno, co pro mě děláš a moc se ti omlouvám za to, jaký jsem byl. Mám tě rád,“ řekl mi hned, jak se trochu rozmluvil, a pak mi to zopakoval ještě mnohokrát.

Teď je Pavlovi dvacet, a jestli mi rozhodnutí vzít si ho k sobě vnuknul tehdy opravdu pánbůh, tak mu za to budu do smrti vděčná. Můj syn zapomněl na všechny lumpárny, které dřív prováděl a dokonce si našel dívku. Tak to víte, že se mi s ní hned zkraje pochlubil, je to taková úplně normální sympatická holka, která dokonce vypadá trochu jako já, představte si to. Oba dělají v zámečnické firmě a já jenom zírám, když mi vyprávějí, o čem ta práce dneska je, samá elektronika, vůbec tomu nerozumím.

„Mami, jdeme s Irenou v neděli na oběd, viď, že půjdeš s námi, zveme tě,“ prohlásil synátor minulý týden. A já nemohla odmítnout, však to taky s nimi bylo super. Odtamtud jsme šli k nám, vzali to procházkou parkem a viděli jsme Kamila, mého bývalého. Byl sám, vypadal sklesle, a jakmile si nás všimnul, zabočil na jinou cestu. Možná náhodou, možná nás nechtěl potkat a udělal to úmyslně, nevím, je mi to jedno. Jenom jsem si sama tak pro sebe řekla, oč všechno se svým tehdejším odchodem připravil. O to zlé i o to krásné.