Jak jsme s Maruškou odrovnali státního úředníka

„Nebude ti vadit, když ti řeknu něco hodně osobního, k čemu jsem se strašně dlouho odhodlávala a teprve nedávno rozhoupala?“ Položila mi Maruška nečekanou otázku při jednom z našich posezení nad kávou a větrníkem.

Toho dne se v cukrárně ještě žádný státní úředník naštěstí nevyskytoval. Nebo snad bohužel? Nu, uvidíme.

Maruščina otázka mě nepřekvapila, spíš ve mně krom zvědavosti vzbudila obavu, jestli nemá moje zlatovlasá plnoštíhlá kamarádka nějaké starosti. Dívala se na mě nezvykle vážnýma kulatýma očima a čekala, jak na její otázku zareaguju.

„Povídej, Maruško,“ pokusil jsem se o konejšivý úsměv a drobné odlehčení, „jestli ti někdo něco udělal, tak mi to klidně prozraď a já ho půjdu osobně uškrtit za trest, že ubližuje takové krásné dámě, jako jsi ty.“

Maruška se sice nad mým pokusem o kompliment maličko uchechtla, ale pak hned zas zvážněla: „Neublížil, Honzo, v tom to není, ale mám strach. Prostě se úplně obyčejně po lidsku bojím.“

„Čeho? Nebo koho?“ Vyzvídal jsem.

Maruška se zřejmě rozhodla přiblížit k jádru svých obav, ale trochu se přitom styděla, tak to vzala oklikou. Napřed si uždíbla maličké sousto zákusku, srkla vonící kávy, a teprve poté váhavě spustila: „Víš, to je tak... Možná sis všimnul, že se v poslední době míň směju, chodím trochu opatrně, a když tady spolu sedíme, častěji odbíhám... no, víš kam. Jak bych ti to řekla? Zkrátka a dobře trápí mě inkontinence a já se konečně po dlouhém váhání a sbírání odvahy rozhodla s tím něco udělat. Pozítří jdu na operaci, budou mi tam s tím nějak čarovat, dávat jakousi mřížku nebo co. A já mám holt strach. Stačí?“

Když člověk na sebe prozradí něco hodně intimního, tak se u toho dost často ostýchá, a aby tento svůj přirozený pocit zmírnil, může přejít do obranného útoku. Něco takového se v tu chvíli stalo i Marušce, a tak konec svého svěřování pronesla lehce agresivním tónem, a poté do mě pichlavě zabodla oči. Rozhodl jsem se přistoupit na její hru a zatvářil se, jakože je to všechno vlastně moje vina: „Maruško, děkuju, strašně moc si vážím toho, že ses mi svěřila. Budu ti držet všechny palce, co mám, ale jedno si pamatuj,“ teď jsem zas pro změnu maličko přitvrdil já: „Zapiš si za své roztomilé uši, že to všechno dobře dopadne a ty budeš mít ve finále pocit, jako bys omládla nejmíň o patnáct let. A jestli ne, tak se pak tady před tebou a přede všemi ostatními normálně postavím na hlavu. To ti garantuju.“

„Honzo, dík moc, ale tohle mi, proboha, nedělej, vždyť jsem ti teď řekla, že se namůžu pořádně zasmát!“ Kontrovala Maruška s rukou před ústy.

„Já vím, promiň. A teď mi prozraď, co tomu všemu říká Franta?“ Pokusil jsem se poněkud pozměnit úhel pohledu.

Maruška znova zvážněla: „Však víš, Franta je bezva mužský, ale tohle já můžu probírat jen s tebou. Kdybych se takhle se svými obavami svěřila jemu, tak z toho udělá takovou kovbojku, že než aby mi dodal odvahy, vystraší mě ještě víc, přestože to bude myslet v nejlepším.“

***

Tenhle rozhovor proběhl v březnu, poté absolvovala Maruška zmíněnou operaci, a jakmile se z ní trochu sebrala, obnovili jsme naše cukrárenské sedánky. Několikrát jsem se z ní snažil vytáhnout, jak vše dopadlo, a jestli je v pořádku, ale ona stále odolávala a neprozradila mi ani slovo. Někdy s vážnější, jindy s veselejší tváří to zahrávala do autu slovy, abych prý počkal, že se dočkám a ona mi to jednoho krásného dne celé prozradí. Tak to víte, že jsem měl o ni starost, je to statečná holka, a pokud měla nějaké komplikace, nedala na sobě nic znát.

Rozuzlení přišlo až včera odpoledne, když mě vytáhla na rychlou kávu po práci s tím, že bude muset pospíchat domů. Tentokrát jsme však už měli společnost, u vedlejšího stolu seděl zvláštní pán v obleku s kravatou a hlavičkovými ministerskými lejstry rozloženými před sebou. Tvářil se důležitě, pravděpodobně to byl státní úředník, akorát, že měl v uších blýskavé náušnice, rty ozdobené rudou rtěnkou a na nohou dámské lodičky s kramflekem. Špicloval uši a bylo jasné, že se nás snaží poslouchat.

„Honzo, tak už je ze mě konečně zase normální ženská,“ prohlásila Maruška s rozzářenýma očima hned v úvodu, sotva jsme se stačili posadit. Úředník odvedle se při slově ženská ušklíbnul odporem.

„Copak jsi někdy nebyla?“ Odpověděl jsem drobným rýpnutím. Úředník obrátil oči v sloup.

„Ne, nebyla, počkej, teď už je to celé za mnou, tak ti povyprávím,“ lokla si Maruška kávy, opřela se, dala ruce za hlavu a úplně uvolněně pokračovala: „Operace v pohodě, celou jsem ji prospala, takže si nic nepamatuju. Ale potom, představ si, že když jsem se probudila, čouhala mi tady dole z břicha hadička, která byla zašpuntovaná. Jako teda vývod, doktorka říkala, že bude nějaký čas trvat, než se tam uvnitř všechno zahojí a usadí, a než budu moct chodit normálně na malou. Představ si Honzo, že já si připadala pomalu jako chlap, tomu vývodu jsem říkala Pepík a klidně bych mohla chodit na panáčka k mušlím. Teď už si z toho dělám legraci, ale věř mi, že v tu dobu mi do smíchu moc nebylo, víš?“ Při Maruščině sdělení, že si připadala jako chlap, se úředník nenápadně usmál.

Maruška mluvila s dramatickým podtónem, ale drobné zajiskření v očích ji prozradilo, a tak jsem její míček odpálil podobným způsobem: „Nevím, Maruško, já vlastně nevím vůbec nic. A hlavně si nedovedu představit, jak bych se cítil, kdyby můj klučina musel na trestnou lavici a mně zůstal jen nějaký umělohmotný náhradník.“ Úředník se zakuckal.

„Ha, ha, ha, ty kujóne, ty máš ale kliku, že už se zase můžu normálně od plic zasmát. Jenomže si představ, že jsem krom toho hojení byla nějaká psychicky zablokovaná, vůbec jsem se nemohla rozčůrat normálně, až jsem se bála, že se tím svým Pepíkem budu muset vypouštět už napořád. Ale teď už je to konečně všechno za mnou, promiň, že jsem to před tebou doteď tajila, nechtěla jsem tě nakazit svou nervozitou. A dík za podporu, příště až budu mít víc času, máš u mě větrník jak kolo od vozu.“

„Na cukr by se měla uvalit pořádná spotřební daň,“ zabručel úředník sotva slyšitelným hlasem.

Něco mě napadlo, chvilku jsem váhal, ale pak jsem si to neodpustil: „Maruško, víš, že ty jsi vlastně moderní ženská a jdeš s dobou?“ Úředník zpozorněl.

„Jak to? Co to meleš?“

„No, prostě a jednoduše jsi na čas změnila pohlaví, a když jsi zjistila, že ti to v mužské roli nevyhovuje, vrátila ses ke svému ženství.“ Při změně pohlaví úředník od vedlejšího stolu pookřál, při návratu k ženství zesmutněl.

Prásk! A už jsem ji měl. Zmuchlaná kulička papírového ubrousku, kterou Maruška vrhla mým směrem, mě trefila doprostřed čela, odrazila se na stůl a nostalgicky odkutálela k prázdnému šálku od kávy. Úředník udělal rezolutní gesto, jakože být ta cukrárna jeho, tak nás oba nekompromisně vyhodí.

„To si piš, že jsem už zase ženská se vším všudy,“ kontrovala mi Maruška opět se smíchem. „Ale teď promiň, letím domů. Franta se už taky uklidnil, tak si ho chci navnadit řízky a budu doufat, že se pak večer konečně po dlouhé době zachová zas jako pořádnej manžel. Drž mi palce!“ Nebohý úředník se rozkašlal, zbledl, zakryl si pusu dlaní a spěšně prchl na WC.

„Proboha, Maruško, neublížili jsme my tomu človíčkovi, co seděl vedle nás?“ Starostlivě jsem se optal před cukrárnou.

„Honzo, prosím tebe, nebuď měkkej. Jestli se mu z nás dvou udělalo šoufl, dobře mu tak, nemá špehovat, co si povídají cizí lidé,“ odpálila Maruška mou starostlivou otázku a majestátně odplula na svou tramvaj.