Poslal bych je všechny na Sibiř!

Na konečné příměstského autobusu na okraji Prahy čekal asi patnáctihlavý hlouček lidí, někteří se vraceli z práce domů, jiní se chystali na směnu do montážních a skladových hal. Bylo odpoledne a teplota dávno překročila třicítku.

Úplně vpředu stál piják. Ne, nemyslím savý papír, který se používal do školních sešitů, myslím chlapíka s červeným houbovitým nosem a chraplavým hlasem. Zřejmě doteďka nasával v přilehlé hospodě svou denní dávku, než mu zavolala manželka, aby se konečně uráčil dostavit domů. Byl jejím požadavkem zjevně otráven a neponechával jej bez komentáře.

Autobus zastavil o pár metrů dál, než bývá zvykem, hlouček přepravy chtivých cestujících se přeskupil a červenonoska se rázem ocitl na posledním místě. „Cvak, píp, čtrnáct korun, třicet, v pořádku, jděte dál...“ nastupoval jeden človíček plynule za druhým, než se celý proces u několika lidí po sobě najednou zadrhnul. Těmi několika zadrhávači se ukázaly být ukrajinské ženy a dívky, některé z nich tudy zřejmě cestovaly poprvé, jiné ještě neměly proces nástupu a placení dostatečně zažitý. Nevěděly co a jak, pokynům řidiče moc nerozuměly a prostě zdržovaly asi tak, jako by se to mohlo stát komukoli z nás někde na zastávce v cizojazyčné tramtárii, kde to neznáme.

S každou další zadrhnuvší se Ukrajinkou červenonoskův už tak brunátný obličej zrudnul o krapet víc a z jeho úst se kromě alkoholových výparů linulo naštvanější a naštvanější bručení. Chápu jeho rozladění, napřed ho vyrušila manželka od spořádaného nasávání, pak ho předběhl celý hlouček, on musel čekat na rozpáleném nástupišti se sluncem pražícím mu do očí a k dovršení všech útrap ho teď ty zpropadené ťulpasky Ukrajinky zdržují. Však jim to taky dal pořádně sežrat svou závěrečnou větou, těsně než konečně nastoupil, rozvalil se na čtyřsedačce a hluboce usnul, pořádně nahlas prohlásil: „Poslal bych je všechny na Sibiř!“

Výkřik osamělého piana nebo hlas, reprezentující náladu mezi lidmi?

Ano, je pravda, že přítomnost ukrajinských utečenců před ruskou agresí přináší změny do našich životů a mnohé z nich nás nutí vzdát se části zažitého pohodlí. Je taky pravda, že současná ekonomická situace a strmý růst životních nákladů s tím vším úzce souvisí. Sečteno a podtrženo, někteří z nás docházejí k závěru, že kdyby tady ti Ukrajinci nebyli, žilo by se nám líp. Jenomže řekněte sami, copak oni za to mohou? Oni si k sobě povolali Rusy, aby je vraždili, mrzačili a znásilňovali, obrali je o svobodu a ničili jim jejich vlastní zemi? Ale kdepak, jsou tady proto, aby mohli normálně žít a pracovat aspoň trochu tak, jak byli zvyklí ze svých domovů. Netvrdím, že jsou všichni slušní a poctiví, vděční a uctiví, ale to je tak všude a ruku na srdce, též mezi námi domácími se najde určité procento podvodníků a vykuků. A přitom mnozí z těch ukrajinských utečenců se z touhy po vlasti vracejí zpátky domů navzdory tomu, že nevědí, co je tam čeká.

Nechci zde nikoho soudit, ale měl bych takový maličký návrh pro červenonosku a jemu podobné. Ať se zkusí sami podívat do toho pekla a prožít tam celičký předlouhý jeden jediný den v kůži Ukrajinců, kteří válčí za svou vlast nebo kterým se nepodařilo utéct a padli do ruských rukou. A až se odtamtud vrátí, pokud to ovšem přežijí a nepodělají se z toho v prvních pěti minutách, pak ať si klidně nadávají.