Oko za oko, zub za zub

„Honzo, zvu tě na kafe, stejně ti dlužím od minule... Potřebuju to, on ho tím autem chtěl vážně sejmout... Chudák stará paní Svobodová...“ Maruška zněla v telefonu dost roztěkaně. A taky naléhavě, tak jsem všeho nechal a vyrazil.

O paní Svobodové mi už Maruška párkrát vyprávěla. Stařičká bělovlasá sousedka, asi osmdesátiletá, droboučká a napohled křehká jako z cukrové vaty. Ale na svůj věk čiperná, jen ji dost trápí revma v prstech na rukou. Žije sama se svým pokladem, maličkým jorkšírem Ferdou v bytě v přízemí. Přes Ferdu se s ní Maruška skamarádila, občas spolu chodí venčit. To se vždy Ferdík na Maruščina vlčáka Artura vytahuje, běhá kolem něj, provokuje ho a nedá mu pokoj. Starý služební pes na penzi to bere s nadhledem, nechá toho mrňouska blbnout a když toho má dost, začne ho dobrácky žďuchat svým velkým čumákem. Oba při tom vrtí ocasy, div jim neupadnou.

Marušku jsem vmanévroval do pohodlného křesílka u malého stolku pro dva. Objednal jsem kafe a při pohledu na její poněkud roztřesené ruce ještě dvě skleničky toho, který kudy teče, tudy léčí. Přivoněla si k té aromatické tekutině, kapičku ulízla a spustila.

„Stalo se to včera, když jsem šla domů z práce, Honzo. Ještě teď, když si na to vzpomenu, tak vidím rudě. Vystoupila jsem z autobusu tam u nás a vidím paní Svobodovou s Ferdíkem. Trochu se cukal, ona k němu byla ohnutá a něco mu dělala s obojkem. Najednou se jí ten kluk vysmekl, asi tak půl vteřiny větřil a pak se zničehonic rozběhl přes ulici. Prý tohle nikdy neudělal, ale pak se ukázalo, že ucítil na druhé straně hárající fenku a, výchova nevýchova, najednou to bylo silnější než on.“

„A teď si to představ, Honzo,“ Maruška sevřela v ruce lžičku od kafe, až jí zbělely klouby. „Ten blbec v černým velkým auťáku, co se k Ferdíkovi zrovna blížil, ne aby přibrzdil. On na to ještě šlápnul a namířil si to do protisměru, akorát na toho jorkšíra. No, pochopíš to?“ Zrovna jsem měl v ruce hrnek se zbytkem kafe, praštil jsem s ním o desku stolu, až vycákla na ubrus a vyvalil na Marušku oči: „Proboha! A...?“

„No, mít v ruce šutr, tak jsem ho po tom frajerovi hodila. Naštěstí Ferdíka nesejmul, ale bylo to o cenťák. Pak přidal ještě víc a zmizel za zatáčkou. Ferdík se strašně vylekal, zapomněl na fenku a na druhé straně ulice zmizel v parčíku v křoví.“ V tu ránu v tom Maruška nebyla sama, najednou jsme viděli rudě oba. „A co ta stará paní?“

„Řeknu ti, nevěděla jsem, co mám dělat dřív, jestli jít hledat Ferdíka nebo uklidňovat ji. Běžela jsem teda napřed k ní, byla z toho úplně špatná a rozplakala se. Tak jsem ji vzala okolo ramen a ona mi začala povídat, že koupila Ferdíkovi nový obojek a jak se cukal, měla pocit, že mu ho moc utáhla. ‚Víte, Maruško, chtěla jsem mu ho těma svýma nešikovnýma prstama trochu povolit a on se mi vyvlík. Co já bych si bez něj počala, do smrti bych si vyčítala, kdyby se mu něco stalo.‘ Když se mi ji podařilo trochu uklidnit, vzala jsem ji za ruku, přešli jsme ulici a začali hledat Ferdíka v tom křoví. Za chvilku jsem ho objevila, celý se třásl a nechtěl ven, ještě mám poškrábanou ruku od trní, jak jsem se za ním prodírala, podívej. Naštěstí nosím po kapsách piškoty pro našeho Artura, tak na ty si dal Ferdík přece jen říct. Honzo, pak jsem je oba odvedla domů a ještě tam s nima chvilku počkala, abych si byla jistá, že je ta stará paní v pořádku. Po tom šoku, víš?“

Vzal jsem Maruščinu ruku a hladil ty škrábance z křoví, snad mi to manželka odpustí. „Jsi zlatá holka, však tohle už dávno vím.“ Její ruka příjemně měkce hřála. „Prosím tě, nepřeháněj, tohle by přece udělal každý. Ale jedno ti, Honzo, povím.“ Stáhla ruku, aby mohla gestikulovat. „Víš dobře, že bych nikdy nikomu nepřála nic zlýho, ale pak jsem si vzpomněla, jak se říká ‚oko za oko, zub za zub.‘ A představila jsem si, jak si to ten chlápek z toho černýho auta štráduje přes širokou silnici a někdo si to na něj namíří s náklaďákem. Skoro ho trefí, jemu se na poslední chvíli podaří uskočit do škarpy.“

Tečka za Maruščinou poslední větou zněla definitivně a bylo znát, že se té dobré duši konečně ulevilo. Jenomže já si to nemohl odpustit: „Tak náklaďákem, říkáš? Jó, holka, nechtěl bych pak po něm prát kalhoty.“ Rozesmáli jsme se, ale v našem smíchu byl znát smutný podtón. Mrazivý podtón bezmoci před lidskou krutostí.