Občane České republiky, buď vděčný svému státu!

Ve žhavém pátečním odpoledni šplhala teplota nad třicet stupňů. Vidina přecpaného autobusu na ještě přecpanějších předvíkendových silnicích mě přiměla udělat změnu a zvolit k cestě z práce vlak.  

Bude to sice o něco dražší, ale po kolejích objedu dopravní zácpu, a když budu mít trochu štěstí, bude v příměstském „Elefantu“ fungovat klimatizace. Autobusu se sice nevyhnu, ale těch pár stanic z Čelákovic k nám do Nehvizd už nějak dám. Tedy pokud nebude zpoždění a neujede mi přípoj.

„Tento spoj je spolufinancován ze státního rozpočtu.“ Okázalá cedulka, vylepená na jednom z oken prvního vagónu mě přiměla k zamyšlení. Jakoby nám tím České dráhy chtěly říct, abychom my cestující byli našemu skvělému státu vděční za to, že za nás zaplatí část jízdného. Je to vůbec pravda? Snad jo, jinak by to tam přece nepsali. Ten stát je na nás opravdu hodný, dokonce se spolupostaral o příjemný chládek v klimatizovaném a nezpožděném spoji.

„Na financování tohoto spoje se spolupodílí Středočeský kraj.“ Hlásala cedulka, tentokrát umístěná na předních dveřích autobusu. „Hernajs, mám já to ale kliku, že žiju v České republice,“ jsem si pomyslel při přestupu v Čelákovicích. Autobus už sice klimatizovaný nebyl, ale co bych nechtěl. Stihl jsem ho? Stihl. A navíc tady za mě kraj, potažmo stát opět zaplatí část jízdného. Snad abych vyvěsil prápor a zapěl oslavné ódy, no né?

Jenomže pak jsem zaslechl z řidičova rádia útržek zprávy o další vlně EET a rázem jsem měl po radosti. „Proboha, daně!“ Prolétlo mi hlavou. Vždyť ono je to vlastně ve skutečnosti úplně jinak. Obě cedulky sice nelžou (stát přece nikdy nelže nebo snad jo?), ale daly by se napsat i poněkud jinak.

Ta na vlaku: „Tento spoj je spolufinancován z vašich daní.“ A podobně ta autobusová: „Na financování tohoto spoje se spolupodílíte vy všichni, vážení občané.“

Možná jsem sobec, ale najednou jsem tomu našemu státu, Českým drahám, kraji a dalším podobným dopravcům přestal být vděčný. Vždyť vlastně oni by měli být vděční nám za to spolupodílení. Nám všem, od majitelů firem za jejich obrovské daně, až po tu chudou stařenku, co platí DPH za svůj rohlík k snídani. A samozřejmě taky všem kuřákům, konzumentům alkoholu a automobilistům, platícím nekřesťanské spotřební daně. A tak dál, kdybych to chtěl všechno vyjmenovat, zapomněl bych vystoupit v Nehvizdech a přejel až do Úval. Pak bych si musel koupit lístek zpátky a mohl být vděčný všem lidem, že mi ho spolufinancují. Vlastně i sobě.

Vystoupit jsem naštěstí nezapomněl a cestou od zastávky domů jsem špekuloval, koho vlastně u těch dopravců spolufinancuji. No, nemyslete si, vy taky, nebo snad neplatíte daně?

Toho zpoceného řidiče, který mě vezl z Čelákovic svým rozpáleným autobusem. Ano, jeho budu spolufinancovat rád, a kdyby to šlo, klidně bych mu z těch daní přihrál víc. Jezdí za každého počasí a ještě se dokáže usmívat na ne vždycky dobře naladěné cestující.

Toho průvodčího, který se v Praze před odjezdem vlaku vybavoval se strojvedoucím, spolufinancuji taky rád. Tedy oba. Víte vůbec, kolikrát takový průvodčí musí projít celý vlak tam zpátky a jakou má další spoustu povinností? Já je teda ani nedokážu vyjmenovat. A ten mašinfíra? To je klasa, to snad není povolání, ale přímo poslání, o které sní každý malý kluk.

Takových, které na těch kolejích a silnicích spolufinancuji bez nadávání je víc, ale rozhodně mezi ně nepatří všichni. Například ti, co vymýšlejí jízdní řády, které se vinou dopravních zácp a omezení nedají stihnout a lidem pak ujede navazující spoj. Tedy pokud nejde o spoj nenavazující s odjezdem o pět minut dřív než plánovaný příjezd vlaku. Anebo ti, kteří dostanou finanční příděl (z našich daní, jak jinak) na rozvoj a provoz sítě veřejné dopravy a než, aby ho správně využívali, tak ho svou hloupostí nebo nekalým úmyslem prošustrují.

Leč dosti o tom, mé úvahy o cedulkách na vlacích a autobusech, o spolufinancování a o tom, zda bychom měli být vděční našemu státu nebo on nám, přetrhl příchod domů. Už jsem naštěstí ani nestačil domyslet, kolik takových klamavých pravd nám ten stát vystavuje přímo před oči. Naše dvě kočky mě uvítaly čerstvě ulovenou myší a mě paradoxně napadlo, jakou mají kliku, že za ni nemusejí platit taky nějakou daň.