O předtuchách

Marii přepadla děsivá předtucha. Když před chvílí nastupovala do autobusu, bylo ještě vše v pořádku, ale teď si najednou byla téměř jistá, že se musí stát nějaké neštěstí.

Jenže co může udělat? Jít za řidičem a říct: „Proboha zastavte nebo se něco stane, ale já nevím co.“ Určitě by se jí vysmál a považoval ji za blázna. A nakonec, co když se přece jen mýlí, vždyť s takovým pocitem se nikdy předtím nesetkala.

Za několik minut kousek před příští stanicí autobus porazil člověka, který mu vběhl do cesty.

Druh dopravního prostředku a jméno té ženy jsem sice změnil, ale příhoda je skutečná. Navíc ne jediná, o které jsem slyšel a v níž mi střízliví a racionálně uvažující lidé o takových věcech vyprávěli. O předtuchách, nepříjemných pocitech hraničících s jistotou, že v následujících minutách dojde k nějakému neštěstí. A tak mě napadají otázky, na něž se jen stěží hledají odpovědi.

Jak je možné, že člověka třeba jen jednou za život zasáhne paprsek poznání a umožní mu nahlédnout do blízké budoucnosti? Copak někde existuje nějaký rezervoár informací, v němž je veškeré dění naplánované dopředu a z nějž tu a tam vytryskne kapička a dolétne až k někomu z nás?

Bylo by vůbec možné v takových případech tomu neštěstí zabránit? Pokud by Marie našla odvahu a svěřila se řidiči autobusu, on jí uvěřil a na chvíli zastavil, vyvázl by ten člověk bez újmy? Nebo by se mu dříve či později stalo něco podobného?

Fatalisté tvrdí, že naše životní cesty jsou osudem předem dané a my na nich nemůžeme nic změnit. Tento postoj mi připadá přemrštěný, avšak přesto zastávám názor, že to, co v životě prožíváme, se neděje náhodou. Věřím, že dřív než se naše duše oděla do nynějšího pozemského těla, vytkla si úkoly, které má v tomto životě splnit. Vědoma si vlastních chyb z předchozích životů si dala za cíl je odčinit, aby mohla na své snad nekonečné pouti postoupit dál. Někam pryč k jiným světům, kde je víc lásky a porozumění, méně nenávisti a násilí než zde.

Snad si člověk před svým narozením říká: „V předchozích životech jsem ubližoval ostatním, musím tedy v tom následujícím na vlastní kůži prožít, jaké to je. Musím to přijímat s pokorou a bez nenávisti vůči těm, kteří mi budou ubližovat.“ Může si tedy naplánovat i tragickou smrt, pokud dřív vědomě či dokonce úmyslně nějakou zavinil? A jak je to s lidmi, kteří prošli válkou nebo žili v takovém prostředí, kde platilo „pokud neublížíš, ostatní ublíží tobě?“

Téma veskrze ponuré a pochmurné. Leč nevěšme hlavu, věřím, že vedle negativní karmické zátěže existuje též jakýsi karmický vklad pozitivní. Někdo to nazývá spravedlností boží, jiný doposud nepoznanými přírodními zákony, v nichž musí platit rovnováha, další lidé pak těmto věcem vůbec nevěří. „Byla jsem já dušička maličká v předchozích životech dobrým člověkem?“ Může si takový šťastlivec položit otázku. A má-li se sem znovu narodit, pak v klidu dodá: „Budu tedy moci zužitkovat příznivé okolnosti svého budoucího žití ku prospěchu svých bližních.“

Přál bych si, aby kromě děsivých předtuch existovaly i ty pozitivní. Takové, které člověka aspoň párkrát za život potěší vědomím, že v příštích chvílích dojde k něčemu krásnému. Možná, že takové předtuchy opravdu jsou a je jenom na nás, abychom k nim dokázali být vnímavější.