O nevrlém řidiči a ochotné úřednici

Ačkoli jsou řidiči příměstských autobusů přetížení a mizerně placení, bývají většinou milí a ochotní. Úřednicím na různých místech se není co divit, že někdy dokážou být pod náporem práce a arogantních klientů nepříjemné.

Nicméně tentokrát to bylo úplně obráceně. Zelená kartička se jí zlomila v ruce ve chvíli, kdy se ji chystala přiložit ke čtečce při nástupu do autobusu. Bodejť by se nezlomila, když bylo venku mínus dvanáct a kartička dost dlouho mrzla v kabelce.

„Co mi to sem strkáte, ukažte?“ Optal se řidič na konečné, když se snažila držet obě půlky kartičky tak, aby se předplacené jízdné přece jen načetlo.

„Asi to ruplo mrazem, ale nabitou ji mám. Vždyť mě znáte, jezdím tady každý den,“ snažila se mu to vysvětlit.

„To by mohl říct každej. Dejte to pryč a pěkně si zaplaťte čtyřicet korun.“

Hrabala v peněžence, drobné neměla, podala mu pětistovku.

„Tohle vám nevezmu, musíte mi dát menší. Jestli nemáte, jděte si někam rozměnit.“

„Nojo, ale to mi ujedete a další spoj pojede až bůhví kdy.“

„To mě nezajímá.“

„Takže já mám předplacenou jízdenku, mám i peníze a vy mě nevezmete? To si snad ze mě děláte legraci!“

Byla už hodně naštvaná a očima metala blesky, kterými by se dalo podpálit v kamnech. Řidič od ní nakonec s velkou nechutí a remcáním přijal tu pětistovku, prodal lístek a vrátil nazpět.

***

Druhého dne zašla hned po ránu na úřad, kde se tyhle zelené kartičky vydávají. Předem se rozloučila s dvoustovku, tolik totiž stojí výměna na místě z jiného důvodu, než je konec platnosti.

„Dobrý den, prosím vás, mně se zlomila kartička, mohla byste mi udělat novou?“

„Samozřejmě, bude to za pár minut.“ Úřednice přijala zlomenou kartičku s úsměvem. Pak se zarazila: „Jenomže vy máte starou s černobílou fotkou a teď už se tam musejí tisknout barevné.“

„Mám se jít někam vyfotit, nevíte, kde je to tady nejblíž?“ Zeptala se s vizí dalšího problému a dalších výdajů.

Úřednice se zamyšleně podrbala za uchem. „Počkejte, jestli máte nějakou jinou kartu s barevnou fotkou, mohla bych ji zkopírovat.“

Fotka byla zkopírovaná odjinud a čerstvá kartička se jen zaleskla novotou.

„Asi budete chtít dvě stě korun?“ Zeptala se poctivě.

„Ale kdepak,“ úřednice jí obdařila dalším úsměvem. „Nejste vůbec první, komu se kartička v těchto mrazech zlomila a my to přijímáme jako reklamaci. Takže se za to nic neplatí.“

„Děkuji, hned mám lepší den.“

„Není zač, na shledanou.“

***

Tedy celkem nevýznamná příhoda o jedné zlomené kartičce, o nevrlém řidiči a o ochotné úřednici. Co k tomu dodat? Občas jezdím s jedním řidičem, který mě při nástupu do autobusu zdraví jako první. Když čtečka kartiček nezabere napoprvé, tak mě odmávne dál se slovy, že mě zná a ví, že to mám zaplacené. Párkrát jsem narazil na úřednici, která se tvářila, jako bych byl obtížným hmyzem a mou žádost o vyřízení čehosi odmítla kvůli úplné prkotině.

Všechno to záleží na lidech, na nás jednotlivcích. Na tom, jak se budeme chovat jeden ke druhému bez ohledu na to, jestli sedíme za volantem, za přepážkou nebo někde úplně jinde. Vždyť stačí málo k tomu, abychom si navzájem nezkazili den, ale udělali si ho o něco příjemnější. A navíc to vůbec nic nestojí.