Nemožná stará bába a nesnesitelnej kluk

Příměstské autobusy, rozvážející cestující z pražského Černého Mostu do přilehlých městeček a vsí, bývají obvykle přeplněné. Zejména v odpolední špičce často praskají ve švech.

Přistavený autobus začal zvolna polykat dlouhého, pomalu se posouvajícího hada čekajících lidí. Ze stanoviště číslo čtrnáct odjíždí jen jedna linka a předbíhání se tam moc nepěstuje. Dorazil jsem na poslední chvíli a zařadil se na konec, přede mnou stál na jedné noze mladý muž. Druhou měl zafačovanou a její funkci přebíraly dvě berle, o něž se opíral. Těsně před ním stála zachumlaná stařenka, z oblečení jí vykukoval jen nos na usměvavém, chladem zčervenalém vrásčitém obličeji.

„Mladý pane, jděte si s těmi berlemi dopředu,“ otočila se dáma na mladíka, „jste zraněný a lidé vás určitě pustí, abyste si mohl sednout.“

„Děkuju,“ odmítl mladý pán, „na nohou se ještě udržím. Ale víte, jste hodná, málokdo by mi něco takového nabídnul a dopředu byste měla jít spíš vy.“ Chvilku stál na svém místě a pak se znovu podíval na starou dámu. Najednou, jakoby ho něco napadlo, blýsknul očima, vydal se o berlích podél lidského hada přímo ke dveřím autobusu a nastoupil dovnitř. Lidé si ho většinou buď ani nevšimli nebo se tvářili chápavě, jen pár nedovtipů si neodpustilo nějakou uštěpačnou poznámku o předbíhání.

Jakmile autobus spolykal celou frontu a já se v závěsu za zachumlanou bábinkou dostal dovnitř, uviděl jsem zraněného mladíka sedět vpředu na singl sedadle pod chumlem stojících. Když ho stařenka míjela, chopil se svých berlí, vyškrábal se na zdravou nohu, protestující a děkující bábinku usadil na svoje místo a postavil se nad ní.

Babče to nedalo: „Co se vám vlastně stalo, doufám, že nemáte zlomený kotník?“

„Není to tak zlé, jen jsem se trochu přecenil při házené, nešikovně na to spadnul, za pár týdnů to bude v pohodě.“ Mladík chtěl dokázat svá slova, trochu se o zraněnou nohu opřel, syknul bolestí a honem přenesl váhu.

„A víte, že mám podobně starého vnuka, jako jste vy?“ Babču zjevně chytla povídavá. „Jenomže je to takový pecivál, věčně sedí doma a kouká do těch svých počítačů a tabletů. Ale vychovaný je dobře, abyste věděl, jako můj syn, na něm jsem si dala záležet. Jen škoda, že taky nesportuje jako vy.“

Stará dáma vyprávěla, mladý muž poslouchal a občas něco možná spíš ze slušnosti připodotknul. Stál na své zdravé noze, berle měl v jedné ruce a druhou se zavěsil do tyče za sedadlem. Trochu se zmítal v zatáčkách, musel toho mít dost, ale držel se statečně.

„Tak já jsem doma,“ prohlásila bábinka, když jsme se blížili k další zastávce. „Vystupuju, teď si sem pěkně sednete vy, ukažte, já vám ty berle podržím. A díky ještě jednou.“

Dáma povstala a než se mladík stačil usadit, objevila se na scéně lasička se sluchátky na uších. Snad neslyšela rozhovor těch dvou, možná si ani nevšimla zafačované nohy, prostě se chtěla prosmýknout a v pohodě vsedě poslouchat svou muziku. Byla mladá a štíhlá a asi by se jí to i podařilo, nebýt staré dámy. Ta jí totiž těsně před svým odchodem stačila zahradit cestu jednou z mladíkových berlí.

Lasička jen protočila oči, udělala „pfff,“ a načuřeně se odporoučela o pár metrů dál. Zraněný mladík se s úlevou posadil, bábinka vystoupila a do nacpaného příměstského autobusu se vrátil podvečerní cestovní klid.

Pohodlně jsem se opřel v prostoru mezi sedadly naproti dveřím a rozhlížel se kolem sebe. Venku jsem zahlédl tu dámu, jak si to navzdory svému věku svižně štráduje k domovu. Mladíkovi klesla hlava, nejspíš si trochu zdřímnul. A lasička? Mluvila s někým do telefonu, já stál trochu dál, a tak jsem zaslechl jen něco o nemožnejch starejch bábách, nesnesitelnejch klukách a o tom, jaký je strašně out jezdit sockou. Měl jsem z toho příjemný pocit, byl jsem rád, že ty nemožné staré dámy a nesnesitelní gentlemani jsou mezi námi v převaze proti chudinkám ukřivděným lasičkám.